Co nemoc dala a vzala

Normální

Myslím, že jsem nikde moc nepsal o tom, jak se mi v lednu 2004 lehce změnil proud života. Chtěl jsem o tom dlouho napsat – ne proto, že bych chtěl nějakou lítost, která mimochodem ani není na místě, ale asi prostě proto, abych to všechno nějak ze sebe "vypsal", protože o tom přímo nerad mluvím. Takhle si to můžu sesumírovat a hodit na papír… Navíc se blíží mé dvacetiny, mám na celou věc dneska taky trochu jiný pohled, názor a jinak to celé i popíšu… Prostě nevím, co už na začátek dalšího psát – pokud vás zajímají nemoci, nemocnice a (poměrně) šťastné konce založené na reálných událostech, klidně si to přečtěte.

Z chřipky na áru

Začátkem ledna 2004 jsem dostal chřipku. Nic zvláštního, řekne si člověk. Můj stav se ale zhoršoval, měl jsem teploty, ale nedělo se nic nenormálního. Po pár dnech jsem ale celý den proležel v posteli, aniž bych vyšel z pokoje. Večer to mamce už nedalo a šla se na mě podívat – měl jsem horečku, mluvil jsem naprosto z cesty, nebyl jsem schopný ani běžných úkonů – mozek byl prostě nějak mimo. Když mě dovlekli na záchod, ptal jsem se, co mám dělat… Mamka, zdravotní sestra, na nic nečekala, celkem rychle pochopila, že chřipka to asi nebude, a tak jsme v noci, mrazu a sněhu nasedli do auta a letěli na pohotovost do nemocnice do Rychnova nad Kněžnou. (Tady už budu malinko méně konkrétní, protože z toho si prakticky nic nepamatuju, všechno pouze z vyprávění.)

V Rychnově měli zimu, sníh a zelené stěny – to je všechno, co si pamatuju. Doktor po mně chtěl, abych si sáhl ukazováčkem na nos – prostě klasická neurologická prohlídka – jenže toho jsem nebyl schopný. Sahal jsem si všude, jen ne na nos. Doktor zřejmě záhy pochopil, že to je závažnější problém (mamku strašil i s nádorem na mozku) a bez okolků mě nechal převézt sanitou do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Tam už se děly věci! Začaly mi selhávat orgány, dýchat za mě musel stroj… Nejhorší bylo, že nikdo nevěděl, co mi je. Dělali mi různé rentgeny mozku, magnetické rezonance, pokud si pamatuju, říkali, že jsem byl i na tomografu. Rychle přišlo rozhodnutí, že nejbezpečnější bude, když mě uvedou do umělého spánku – tak budou mít víc času, protože v normálním stavu bych asi umřel.

Týden jsem byl v umělém spánku na přístrojích, doktoři – mimochodem výborní doktoři a sestry – do mě lili hodně silná antibiotika. Po tom týdnu doktoři naznali, že už je můj stav stabilizovaný, takže mě začali pomalu probírat. První, komu dali vědět, byla samozřejmě maminka – a byl to taky první člověk, kterého jsem potom viděl. Samozřejmě všichni čekali, jak po probuzení dopadnu – nikdo nevěděl, jaké škody na mozku mohla nemoc zanechat, proto byly odhady doktorů (už kvůli tomu, aby nevzbuzovali přílišné naděje) dost opatrné. Abych to zkrátil – mozek zůstal v podstatě nedotčen.

Co že jsem to tedy měl? Byl to silný zánět mozku alias (celým popisem) závažná komatózní meningoencefalitida. A jak se mi to přihodilo? Štípl mě komár (klíště jsem nikdy neměl)! Moc se to neví, ale přestože je za průvodce meningoencefalitidy (tedy zánětu mozkových blan) považováno klíště, nakazí jen asi 30% nemocných, zbytek se nakazí jinou cestou – třeba právě přes komára. Takže si napříště rozmyslete, že se nemá dělat z komára velbloud J. Abych to dokončil – nikde se původ nemoci zjevně nenašel, pouze v míše se našly zbytky DNA borelie, která byla označena za viníka.

Vstát z lůžka

Nevěřili byste, jak je těžké po týdnu v umělém spánku vstát nebo se jakkoliv hýbat! Strašně mě bolely záda – při pohybu jsem do nich dostával úplné křeče, ruce a nohy byly prakticky nepoužitelné. Nemohl jsem chodit na záchod, nemohl jsem se zvednout z postele, první dny mě museli krmit. Řeknu vám – opravdu nic příjemného. Bolesti zad mi vydržely po celý pobyt v nemocnici (zhruba měsíc) a zbavoval jsem se jich ještě doma (nemohl jsem třeba déle sedět a podobně). Všechno se muselo znovu aktivovat – musel jsem dělat speciální cviky, kvůli kterým jsem musel koupit cvičební nafukovací míč. Navíc jsem musel držet zpočátku velmi přísnou dietu, protože silnými dávkami antibiotik jsem měl dost poškozená játra a ledviny – mastná jídla jsem musel vynechat úplně (a nedělají mi dobře dodnes).

Co dál?

První věc, která nastala, byly léky – třikrát denně hrst těch nejsilnějších a pekelně drahých léků (dávky se po půl roce snižovaly a za dva a půl roku ustaly úplně). Každopádně jsem měl na tyhle léky přísný zákaz alkoholu, takže své "nejlepší roky" jsem prožil naprosto střízlivý J. Pravidelně jsem chodil (a chodím) na neurologické prohlídky. Zpočátku každý měsíc, dnes už pouze jednou za tři čtvrtě roku. Pokaždé mi natočí EEG (elektroencefalogram – snímání mozkové činnosti). Po návratu z nemocnice jsem musel ukončit studium pátého ročníku gymnázia, který jsem opakoval. Jakákoliv fyzická i silnější psychická činnost byla zakázaná. Byl jsem hrozně unavený, zpočátku jsem se těžko déle soustředil. Samozřejmě mi to po čase nedalo, a jelikož jsem byl hokejbalový brankář (ne profi), občas jsem s rukama zašel na hřiště. Hned první den, kdy jsem si na chvilku zahrál, jsem dostal teplotu, dostavila se silná únava a bylo tedy jasné, jak dál.

Měl jsem a dodnes mám tzv. únavový syndrom. Jakákoliv činnost mě unaví mnohonásobně víc než "normálního" člověka. Samozřejmě se to během těch 4 a půl roku silně zlepšilo, ale už se toho nikdy nezbavím. Zní to sice jako klišé, ale už nikdy nebudu úplně v pořádku – můj nervový systém má silně narušenou imunitu, imunitní systém těla taky není, co býval, takže všechno musím dělat tak nějak s rozumem, což nechci, ale časem přicházím na to, že to jinak nepůjde. Správně bych měl mít pravidelný denní režim, neměl bych chodit pozdě spát, neměl bych se fyzicky zatěžovat… Však to znáte J.

Zlatý věk

Přestože pro mě byl sport dlouhé roky tabu, nevydržel jsem. Jak to šlo, chodil jsem si občas zahrát hokejbal, floorbal… Kamarád z týmu, mimochodem budoucí právník, mě začal vést k tomu, že bych měl cvičit v posilovně. Jen vsuvka – nebyl jsem hubený, spíš naopak, proto já a posilovna nebo nedej Bože já v posilovně – to prostě nešlo do sebe. Vždycky jsem byl sportovní antitalent, jen hokejbal mi celkem šel. No… možná to bylo proto, že nebyl jiný idiot, který by sebou plácal o zem na asfaltu… Každopádně se to Honzovi (ten kamarád z týmu) povedlo a pravidelně jsme spolu chodili třikrát týdně do posilovny zhruba dva roky. Pak jsme na sebe neměli tak nějak štěstí – především proto, že Honzovi přituhovalo na studiích – ale já chodil do posilovny i bez něj. Většinou jsem chodil s přítelkyní, protože prostě není dobře, když na benchi zvedáte maximálku a nemá vás kdo jistit. Jasně – taky to jde, ale za bezpečný kousek bych to nepovažoval. Kam jsem se s posilováním dostal? Jednak – neberte to tak, že jsem ze sebe chtěl mít malého Arnolda (tomu se spíš blíží Honza, který je pro mě v tomhle směru obrovský vzor). Chtěl jsem si prostě zlepšit kondici. Ale co si budeme povídat – člověk zhubne a vidět to na těch rukách i trochu je. Hlavně má ale člověk daleko větší kondici – jen tak se nezadýcháte, nic vás hned nerozhází. Je to prostě fajn. Kam jsem se tedy dostal? Honza měl vždycky heslo, že člověk má uzvednout tolik, kolik váží. Vážím 68 kg a to se mi bohužel nepovedlo – na benchi jsem se dostal na 65 kg.

Období úpadku

V téhle době se nám taky rozjela amatérská liga. Bylo to fajn – spousta zápasů, spousta lidí, spousta tréninků, příprav, do toho posilka… Skončilo to na týden v nemocnici v Hradci. Co se dělo pak, asi není úplně nutné extrémně popisovat. S hokejbalem jsem musel definitivně skončit (zbyla mi jen poslední hokejka, která stojí v rohu v komoře, má můj oblíbený namotaný velký špunt na konci a na sobě nápis "#30 Gottwald"). Přiznám se – to mi lehce zvlhly oči. Zanedlouho potom jsem musel skončit i s posilkou, protože jsem to už nezvládal. Tahle situace trvá dodnes – mám to jako na houpačce. Mám dobré období, ale pak vždycky přijde týden nebo dva, kdy jsem permanentně unavený. To prožívám třeba teď. Za pár dní to bude zase v pořádku, teď mě ale drží na nohách Red Bull.

Komické třeba je (a pro kamarády dost nepochopitelné), že z různých akcí odcházím jako první – obvykle se nezdržím přes půlnoc (ani na maturitním plesu jsem nebyl o moc dýl než do půlnoci). Nechce se mi to nikomu vysvětlovat. Ti, co mě znají, to vědí, ostatní kroutí hlavami a říkají: "To je debil!" Nedá se ale nic dělat. Víte, jak to vypadá po takovém flámu? Dva až tři dny jsem nepoužitelný – naprosto unavený, naprosto přetažený a nepomůže na to nic – ani spánek. Člověk prostě musí počkat, až to přejde.

Mám dny, že si říkám: "Dneska by to šlo – nezajdu do posilky? Aspoň si zaboxovat do pytle…" ale odpověď je vždy radši ne. Místo toho vytáhnu karimatku a dám si sto sedů lehů. Dělal jsem je každý večer, měl jsem v plánu (jako mnohokrát předtím), že budu dělat 200 denně, ale… houpačka se přehoupla a máme tu zase vlnu únavy. Tak třeba za měsíc nebo za čtvrt roku J.

Moje dnešní double penetration

Normální

Už když jsem ji dneska viděl, bylo mi jasné, že je úplně suchá. Bohužel – bylo tomu tak. Přišel jsem k ní, smočil jsem a začal pěkně pomalu. Co vám budu povídat – už po chvilce ze mě úplně lilo. Přidával jsem na rychlosti a snažil se ji co nejdřív udělat. Stálo to dost úsilí a času, musel jsem i dost tlačit, ale nakonec se to povedlo. Po tři čtvrtě hodině jsme byli oba hotoví – jak zeď, kterou jsem musel dneska dvakrát natřít penetračním roztokem, tak i já. Jak říkám – byla to fuška!

Napsal jsem tento nápaditý odstavec jen proto, abych vysvětlil, proč teď vůbec nepíšu do blogu – dali jsme se s tátou do rekonstrukce baráku, a tak jsem teď více méně zaneprázdněn. Nějak se to navíc teď všechno nakupilo a každý po mě něco chce (chraň Bože, že by mi to vadilo!) – ten nový počítač, ten opravit počítač, další zase nějaké jednání… Je to ale samozřejmě dobře, protože jednak budou peníze a druhak je to i zábava. Za další – vždycky je dobře, když je práce; špatné je, když není.

Jinak se omlouvám jazykovým hnidopichům, že používám výraz "druhak", který je samozřejmě nesprávně, protože se normálně užívá "jednak …, jednak" – vím o tomto problému, ale nebudu ho nijak řešit.

Jak Matěj k Windows Mobile přišel

Normální

Od té doby, co jsem si koupil E-TEN Glofiish X600, tedy Windows Mobile 6 zařízení, stal se pro mě (momentálně) tématem číslo jedna. Proč? Doberu se k tomu trošku oklikou… Přestože rekordy netrhám, vystřídal jsem mobilních telefonů (všech značek) opravdu požehnaně. Byly mezi nimi jak Nokie, tak i Sony Ericssony, Ericssony, Alcately, Siemensy (čest jejich památce), Motoroly a možná ještě nějaké další značky. Říkám si (a ostatní to říkají taky), že jsem prostě blázen (do mobilů). Mé druhé (mobilní) já se ale na druhou stranu alibisticky brání, že "každý má něco" – já si třeba zas nekupuju značkové oblečení, nechodím se v podstatě nikam bavit a tak obecně moc neutrácím (až na ty mobily…). Je samozřejmě jasné, že situace, kdy má synek z "nízkorozpočtové" rodiny telefon maximálně půl roku (i když pár výjimek bylo), není normální. Na svou obhajobu musím ale říct, že na financování drtivé většiny mých telefonů jsem se buď částečně, nebo úplně podílel (nyní samozřejmě už úplně).

Dělání, dělání, všechny zahání…

Asi si tak říkáte, kde že to beru peníze. Inu – velmi zřídka se dostanu k tvorbě internetových stránek. To jsou sice (výraz si vypůjčím od Johna Connora) "rychlý prachy", ale, jak mnozí víte (a jiní zase těžko uvěříte), není to žádná legrace a mnohdy člověk i nad obyčejným webem stráví dlouhé hodiny denně, když (takzvaně) honí termín. Co si ale budeme povídat – za ty peníze to prostě stojí, to je bez debat (i když jsem VELMI levný). To jsou ale jenom výjimky – když je to dvakrát do roka, je to úspěch, obvykle ani to ne. Je ale potřeba vydělat i další peníze. Něco přes rok jsem třeba pracoval v hypermarketu Tesco (nonstop provoz). Začal jsem prodávat uzeninu, pak jsem přešel na sýry, poté mě bylo potřeba na lahůdkách. Jednou jsem dokonce prodával grilovaná kuřata smile_regular. No ale nejdelší část mého působení v Tescu byla kasa. Řekněme si to upřímně – nikde v Tescu se fyzicky nepředřete (pokud zrovna nevykládáte náklaďáky se zbožím, to je věc jiná), problém je jinde – psychika trpí šíleným způsobem. Až někdy budete v Tescu stát u kasy a pokladní nebude z těch nejrychlejších, klidně vám podepíšu, že už zde pracuje nějaký ten pátek, že už si na to, jak to tam chodí, zvykla, a že se tomu přizpůsobila, proto pracuje (z vašeho úhlu pohledu) pomalu. Je ale velmi pravděpodobné, že má dvanáctku, což je běžná pracovní doba v Tescu, a že ji měla i včera (a tři týdny předtím taky). Pravděpodobně už ten den budete její stý nebo dvoustý zákazník (a další stovka nebo dvě je před ní). Slibte mi jen jedno – vzpomeňte si na to, co jste si tady přečetli a nedělejte blbý ksichty a ani si, prosím, pro sebe neříkejte "Ježišmarja, jak dlouho jí to ještě bude trvat?!" – ona na to fakt není zvědavá! A ještě jedna poznámka – na Tescu je skvělé to, že vyšší management své zaměstnance suverénně přehlíží. Často si člověk připadá jen o něco málo líp než moucha. Na druhou stranu je ale pravda, že ve vedení jsou obvykle takoví komičtí panďuláci, kteří si hrají na ještě komičtější panďuláčky – to mě vždycky pobavilo. To k vám přijde ředitelka hypermarketu v růžovém kostýmku, na krku 4 mobilní telefony, jen vás plynuje přejede zarputilým, důležitým pohledem, i když jste ji pozdravil a jde dál. smile_regular Po novém roce se tam navíc děly nějaké čachry s výplatami, tak jsem utekl a bylo smile_nerd.

No a jinak? Jinak jezdím čas od času pomáhat bráchovi, když dělá nějaký projekt a nestíhá smile_regular (je elektrikář-soukromník, ale teď momentálně spolupracuje se stavební firmou Labská z Pardubic, která mu dává práci… a je jí dost smile_regular). Co už s ním mám na svědomí? No, v Pardubicích kancelářskou budovu firmy Cheming (výměna všech světel za nové lampy Philips + nová kabeláž – práce výhradně o víkendech, aby nebyl narušen provoz firmy – v pátek odpoledne se začalo a v pondělí ráno musely být kanceláře zase čisté a plně provozuschopné, což s sebou někdy neslo 16-hodinovou pracovní dobu v neděli smile_regular) a teď naposledy jez a zdymadlo v Klavarech na Labi (tam se dělala rekonstrukce + kompletně nová elektroinstalace – před kolaudací jsme dělali od 8 ráno do 1 ráno druhého dne, pak vyspat, ráno v 5 vstát, vypít basu Red Bullů a opět do práce smile_regular). S Ondrou dělám rád – rozumíme si, zároveň je to brácha a slušně platí (zastává pravidlo: "Musím být spokojený já i zaměstnanci").

Opět mobily…

To jsem maličko odbočil. Inu… kde jsem to skončil? Ano, už vím… Už ani nevím, kdy jsem ty telefony přestal počítat, ale skončil jsem někde u 14, tuším (dnes to bude zhruba 18; podotýkám ale, že počítám pouze telefony, které jsem vlastnil). Není to strašně moc, ale není to ani málo. Kolem toho roku 2003 šly telefony hrozně nahoru – první velké barevné displeje, skvělé Sony Ericssony… prostě lahůdka. Já osobně ale nejradši vzpomínám na období, kdy jsem měl Siemens CX65, což byl mimochodem skvělý telefon, byl jsem aktivním členem SiemensManie a byla to prostě paráda – celé dny jsem vysedával u fóra a radil, jak flashovat, patchovat (měnit a upravovat firmware) – prostě skvělé období se skvělými lidmi (jako byl Krokodýl, hanni, weitless a jiní). Jednou jsem dokonce CX65ku patchováním odrovnal a musela na výměnu desky smile_confused (to doma rádi nebyli). Nejvíc spokojený jsem byl v minulosti ale asi se Sony Ericssonem K800i, kterého jsem bohužel nakonec prodal a koupil Motorolu RAZR2 V8, což byla fatální chyba. "Vé osmičku" jsem chtěl dokonce tak moc, že jsem si ji koupil z dovozu ještě v době, kdy se v ČR neprodávala (za 11 000 Kč). Zjistil jsem ale bohužel, že Motorola sice udělala krásný telefon (celý z nerezu, kryt displeje z tvrzeného skla potaženého vrstvou křemíku, 500MHz procesor, OS Linux, resp. JUIX), nicméně nedotažený operační systém a slabá baterie telefon pohřbily. Byl jsem dost zklamaný a nakonec jsem se jí po pár měsících zbavil.

Siemens CX65 Motorola RAZR2 V8 Sony Ericsson K800i
Siemens CX65 Motorola RAZR2 V8 Sony Ericsson K800i

Windows Mobile éra

No a současnost? Windows Mobile je obrovský skok vpřed. S běžnými mobilními telefony se samozřejmě nedá srovnávat ani zdaleka. A Symbian? Kdo zkusí Windows Mobile, zjistí, že ten je pouze snahou o operační systém pro mobilní telefon (i když UIQ je na tom o poznání lépe než paskvily od Nokie). Stále objevuju svět Windows Mobile, už jsem udělal další hard reset (zbytečně). Na druhou stranu jsem ale díky tomu přišel na spoustu nových poznatků a s telefonem si stále rád "hraju" a objevuju nové věci. Dnešní Windows Mobile 6 je v podstatě na úrovni Windows 95 na PC, s jejich přednostmi, ale i slabostmi (např. jsou náchylnější na "rozpad"). Brzy asi vytasím nějaký článek, kde shrnu některé praktické tipy a poznatky pro Windows Mobile obecně a také speciálně pro E-TEN Glofiish X600.

No… když ten článek tak zpětně čtu… proč jsem ho vlastně psal? smile_teeth

Nesnášel jsem Microsoft, kradl jsem software!

Normální

Můj osobní názor…

Je to tak. A není to tak dlouho. Prostě jsem byl jako každý jiný puberťák (no, Bůh ví, jestli jsem už vyrostl), který ve 13 letech nesnáší odporný a zlý Microsoft, přestože má doma na počítači nainstalované kradené Windows (tenkrát asi 98 nebo 2000), nejnovější Office v Professional verzi a v neposlední řadě taky Adobe Photoshop. Ano – to jsem byl já a ano – naprosto to chápu, stejně tak, jako teď chápu ostatní klučíky, kteří dělají to samé. Byl jsem prostě úplně stejný blbeček, který když upravuje barvy fotky, nemůže použít GIMP, Paint.NET nebo jiný "podobný nepoužitelný shit", prostě jsem ten kontrast či barvy musel přece upravit v Adobe Photoshopu! To samé s webovými stránkami – přece když si děláte osobní stránku, nemůžete to napsat v nějakém "shitovém programu", ale rovnou v Dreamweaveru (s ničím jiným se přece ani nedá dělat)… a tak to šlo dál a dál. Pak se ale něco stalo – nejspíš do mě uhodil blesk, nebo jsem trošku dospěl – a najednou jsem si to všechno uvědomil. Postupně jsem přešel z nelegálních Windows XP na pololegální Ubuntu Linux (nějaká ta hra), poté na zcela legální Windows Vista.

Software jsem nepřestal krást proto, že bych se bál pokut nebo policie – to ne. Software jsem přestal krást proto, že to považuju za krajně nemorální a celý problém se softwarovým pirátstvím vidím jako problém výchovy a morálky, který se z nějakého důvodu jen těžko daří zlepšit. Absolutně mi nevadí, když software kradou děti – mám pro to pochopení, protože jsou to taky jen malí nevyzrálí blbečci, jako jsem byl ještě donedávna já. Pevně doufám, že dojdou tam, kam jsem došel já – tedy že zvítězí píle rodičů při jejich výchově a až nastane čas, uvědomí si, že to nebylo dobře a polepší se. No, a kdybychom šli do důsledku – co si na nich kdo vezme?

Co mi ale vadí, jsou běžní dospělí lidé, často počítačoví odborníci, kteří software kradou i přesto. Je to ale taky jistá známka nevyzrálosti a do jisté míry puberťáctví, protože právě pouze oni nevyzrálí blbečci chtějí jen to nejlepší, i když na to nemají. Právě proto, že jinde v životě se jim tyto potřeby naplňovat nedaří – prostě nejde říct si: "Ten novej Mercedes třídy S za 3,5 milionu se mi líbí – tak si ho ukradnu!" V tomhle případě si i nevyzrálý blbeček řekne, že na to auto prostě nemá, tak si koupí ojetou Felicii a je to tak naprosto správně! V případě software to tak bohužel nefunguje – nevyzrálý blbeček prostě ten nejlepší program chce, tak si ho za vynaložení minimální námahy ukradne a hraje si na profíka, který používá nejlepší aplikace. Ještě o něco horší jsou lidi, jako je jeden můj známý – ten používá svobodný operační systém Linux, protože podniká, takže musí být "čistý". Komické ale je, že stejně převládla nevyzrálá část jeho já a, když pominu, že pod Linuxem hraje ve WINE kradené hry, používá např. linuxovou verzi vypalovacího softwaru Nero – samozřejmě nelegálně. Snažit se ho poučit nemá cenu – vždyť on přece nemůže používat vynikající K3b nebo Gnome Baker či jiné kvalitní svobodné náhrady, on musí používat kradené Nero ze stejného důvodu jako jeho malí protějšci ve 13 letech… Inu, i pokrytci si zde najdou své místo.

Nejhorší skupinkou jsou ale lidé, kteří na kradení software ještě vydělávají. I dnes najdete na inzertních serverech spoustu lidí, co nabízejí hry za 60Kč s poznámkou "dohoda jistá" nebo "na vyžádání zašlu seznam". Nevím, k čemu to přirovnat, jestli k pašování nebo jen prostě ke krádeži a následném rozprodeji lupu… každopádně tito parazité vážně potřebují pevnou ruku, přičemž doufám, že se jich brzy zbavíme. Nevím, jestli si dokážete dost dobře představit, co oni dělají, resp. co dělají lidé, kteří si od nich software kupují – je vám jasné, že koupí takového CD či DVD dáváte peníze do kapsy zloděje? To máte možná lepší jít zrovna na Pankrác a tam házet peníze do cel – ono to vyjde na stejno! A CD? To se vždycky někde sežene.

Abych toto povídání ukončil zase zmínkou o mně – jak se má současný stav? Používám legální Windows Vista Home Premium x64, studentské verze Microsoft Office 2007 Enterprise (dříve verzi Home and Student, ale chtěl jsem i Outlook a Enterprise byla jediná, která obsahovala OneNote i Outlook) – cca 3000Kč, Adobe Creative Suite 3 Web Premium (původně pouze Photoshop CS3, ale chtěl jsem i další… škoda těch 1200Kč) – cca 2500Kč, AVG 8.0 – cca 450Kč. Z her to je pouze Max Payne Antologie, Heroes of Might and Magic 4 a Žhavé Léto 3 a půl (jehož koupě i za 37Kč velice lituju, možná se k tomu někdy dostanu a napíšu zážitky z celkem asi 15 minutového hraní). Když si to člověk spočítá, za software jsem utratil skoro stejné peníze jako za notebook, ale proč? Protože jsem ty programy chtěl! Přitom jsem klidně mohl používat OpenOffice.org, GIMP, PSPad Editor, Avast… a nezaplatil bych ani korunu. Prostě jsem si vybral jiné programy a koupil si je. Tečka.

Tak jsem dnes odmaturoval… no a co…

Normální

maturant Tak nějak bych popsal mé pocity po proběhnuvší maturitě. Nechci to nijak rozmazávat, prostě jsem se klepal strachy a teď konečně vím, že všechny ty generace před námi měly pravdu – fakt se není čeho bát :-). Maturoval jsem z češtiny (samozřejmě), angličtiny, němčiny a matematiky. Z ČJ jsem si vytáhl téma "Lidová slovesnost", v angličtině to bylo téma "My Future", němčina skončila u "Meine Lektüre" a z matematiky? Stereometrie (kterou jsem mimochodem kolosálně po…). Jak to celé dopadlo? Za 6 s vyznamenáním, ale hrdý na to nejsem.

To jest vše.