Category Archives: O mně…

Matějův mišmaš #2 – Proč se neztrapnit, když to jde?

A druhá část Matějova mišmaše je tu! Tentokrát to bude trochu osobní, ze života, tak se neurazte!

Pozn.: Zajímavé, stále uvádím své příspěvky tak, jako by je opravdu někdo četl! To je ale spíš už deformace z “povolání” – recenze pár lidí opravdu čte a momentálně toho o moc víc netvořím, tak mě to tak trochu poznamenalo. Na druhou stranu, začínat příspěvek na blogu tím, že ho nikdo nepřečte, by bylo jednak tragicky hloupé, ale taky to člověku moc elánu do psaní nepřidá, že.

Téma II. – Proč se neztrapnit, když to jde?

conversation Nevím, jestli to znáte, ale mně se to poslední dobou stávalo poměrně často – máte se seznámit s někým důležitým, koho uznáváte, nebo je pro vás nějakým způsobem velmi cenný, či snad už toho člověka znáte, ale v rozhodující okamžik, kdy z vás má něco inteligentního vyjít, to nějak nevyjde. Nebo jinak – něco vyjde, jen to není tak úplně to, co jste zamýšleli. Říkáte si, co jste za idiota, že jste to v důležitou chvíli pokazili, ale hlavně co si o vás respektovaný protějšek pomyslí.

Nestává se často, že se osobně setkám s Dr. Budínem (možná si pamatujete – reprezentant společností Lockheed Martin a Bell Helicopter TEXTRON u nás), obvykle je to tak jednou, maximálně dvakrát do roka – CIAF a občas nějaké náhodné setkání. V e-mailovém kontaktu samozřejmě zůstáváme (i když opět vinou práce to i tady občas vázne, především z mojí strany), ale osobní setkání je osobní setkání. S Dr. Budínem se skvěle povídá, je to sečtělý člověk s obrovskými zkušenostmi z celého světa a naštěstí se mi už moc často nestává, že bych nějak blábolil (i když zdání klame, jak víme). Nejhorší ale byly začátky, kdy člověk neví, co říct, i přesto, že by moc chtěl – to je ale obecný problém; možná to ale souvisí i s tím, že jsem za těch sedm let trošku vyrostl.

To mi připomíná Lenovo (zajímavá asociace, vím – některá moje mozková spojení asi ještě nejsou úplně OK), které má výborného PR zástupce, resp. zástupkyni – Lenku Karlíkovou. To je osoba, kterou taky obdivuju především proto, že přes důležitou a odpovědnou práci, kterou dělá, zůstává úplně normálním, obyčejným člověkem. Ať už to zní jako zaryté klišé, je to tak. I v tomto případě mívám většinou problém s tím, jaké někdy při osobní nebo telefonické komunikaci plácám nesmysly, což člověka zas zpětně mrzí.

Moje významnější “bláboloviny” z poslední doby, na které si vzpomínám, jsou dvě – jednak v lednu na tiskovce Lenovo jsem konečně osobně poznal českého notebookového guru, Jirku Zimu (alias všem dobře známého swarma). S tím jsme se dali do řeči a z mého neskonalého drmolení nakonec mimochodem vyplynulo i to, že snad moderátora fóra Živě.cz dělám jen proto, že jsem se nad nimi slitoval… No… tak to samozřejmě není – naopak, je to pro mě velká čest. To jsem se jen do těch svých “řečí” zas tak zamotal, že jejich zamýšlený smysl zůstal skryt a zamlžen (snad mi pomůže kurz rétoriky v dalším semestru).

Co mě ale mrzí suverénně nejvíc, je trapná situace, kterou jsem zapříčinil na školní akci, kam mě pozval sám hlavní účastník – byla to oslava, resp. rozloučení s hostujícím profesorem Sinclairem, který působil rok na naší fakultě (přestože jsme se do té doby vůbec neznali a nikdy neviděli, hned jsem si uvědomil, jak výjimečný a přátelský člověk to je). Hostem zde byl i můj současný učitel angličtiny, Američan Steve Riley, což je mimochodem další z lidí, které obrovským způsobem uznávám. Všiml si, že na oslavě prakticky nikoho neznám, a tak se mě ujal – že si se mnou popovídá. Během konverzace, která byla mou vinou totálně neplodná, a která se měla samozřejmě původně ubírat klasickým veselým směrem, jsem zcela neúmyslně zabrousil ke svým osobním problémům, pak následovala nějaká ta “trapná ticha”, která jsem završil tím, že jsem na sebe nešťastnou náhodou vylil nedopité pivo (mimochodem moje první; za celý večer jsem vypil dvě)… O to horší bylo, když jsem si uvědomil, že do doby, než si ke mně Steve přisedl, se výborně bavil. Co dodat? To byla totální katastrofa a ještě dlouho poté jsem si vyčítal, že jsem se akce vůbec zúčastnil.

Na závěr trochu odbočím – vzpomněl jsem si díky tomu poslednímu trapasu na asi nejlepšího učitele, který mě kdy učil; učitele, kterému vděčím vlastně i za to, že studuju školu, kterou studuju – nebýt jeho, nikdy bych se matematiku nenaučil (nehledě na to, že kdybych mu řekl, že jsem měl z Matematiky II. jedničku, asi by mi neuvěřil, nebo by se smál). Jedná se o pana Dr. Cejnara ještě z Gymnázia Dobruška. Nikdy jsem mu, myslím, nepoděkoval, což je obrovská škoda.

Matějův mišmaš #1 – Změna je život

Už dlouho se přemlouvám (skoro nutím), abych zas něco napsal na blog (aneb, jak říká můj spolužák a spolubydlící z koleje, “růžový blogísek” – zdravím Krndu, který tohle jednoznačně nikdy nebude číst). Když už mě napadne něco, o co bych se měl snad i touhu podělit s internetem (který můj blog naštěstí úspěšně obchází), skočí mi do toho v poslední době především práce, jinak taky práce, někdy práce a často dokonce práce; sem a tam i nějaká ta povinnost, a když už by se zdálo, že si urvu nějakou tu minutu, alarmuje mě svědomí, protože zanedbávám přátele (velká omluva patří Dr. Budínovi), rodinu a přítelkyni. No a to všechno dohromady je důvodem, proč nepíšu na blog, což by až tak zásadní nedostatek nebyl, ale hlavně proč bude dnešní příspěvek tak odporně rozsáhlý (tedy alespoň tematicky, délka předem jistá nikdy není – jak se často píše na doplňcích stravy a zubních pastách za malou hvězdičkou: “Výsledky se mohou lišit. / Results may differ.”).

Téma I. – Změna je život

Něco se se mnou asi děje. Všechny symptomy nasvědčují tomu, že ve svých 22 letech konečně začínám dospívat, ač jsem dodnes žil v přesvědčení, že tento důležitý životní proces mám už dávno za sebou. Nu což, dějí se různá překvapení! Začalo to asi takhle…

Internet…

1175642432_jpg_smallJak jsem už vícekrát dal nejenom zde na blogu najevo, opravdu nemám rád operátora O2, protože jeho přístup k zákazníkům (nemyslím ten, který vytváří jejich marketingové oddělení) je nejen dle mých osobních zkušeností velmi tristní. Zařekl jsem se proto, že O2 už nikdy nesmí ani do mobilu, ani do domu. No jo, jenže u nás v malé vísce je velký problém s internetem – nabídka je tu velmi chudá (myšleno pomalá, drahá a sto let za opicemi), takže jsem vždy koketoval s myšlenkou, že bych pořídil ADSL internet od O2. To bohužel v době, kdy jsme rychlejší způsob připojení pořizovali, nebylo možné – ještě se čekalo na zřízení ADSL ústředny. Po čtyřech letech využívání nestabilní 2 Mb/s WiFi připojení s tragickým omezením stahovaných dat (za cenu do 1 000 Kč nebylo ani možné pořídit neomezený tarif) jsem to už jen horko těžko snášel, na lince O2 si ověřil dostupnost ADSL a byl kvůli limitované akci na vážkách.

Když se k tomu ještě připojil fakt, že Katka začala pracovat jako operátorka O2 call centra (tím přirozeně padla podmínka, že O2 nesmí do domu), zlomil jsem se definitivně, původní WiFi internet zrušil a úspěšně a relativně rychle (týden) přešel na O2 ADSL 8 Mb/s bez jakéhokoliv omezení stahovaných dat. Zkušenosti mám zatím veskrze pozitivní – síť je stabilní, s řádově lepší odezvou a (pro mě) přímo luxusní rychlostí, která opravdu většinou odpovídá tomu, co jsem si zaplatil. Nejspokojenější jsou ale asi rodiče, kteří nadšení z nového připojení dávají silně najevo, já jsem zatím neměl čas internet ani pořádně otestovat.

“Hračky” + Windows Mobile

Nejenom naši si všimli mé změny ve smyslu utrácení za “hračky” (= mobily, notebooky, software apod.). Představte si, že svůj současný notebook (ThinkPad R400) mám už přes rok (konkrétně bez pár dnů 13 měsíců), navíc jsem k němu teď dokoupil rozšířenou tříletou NBD záruku s ochranou proti náhodnému poškození, což mě nezanedbatelnou měrou váže k tomu si notebook ještě nějaký ten pátek nechat (s velkým sebezapřením asi až do jejího konce, kterýžto se datuje k 5.8.2012). Mobil (HTC Touch Diamond) a vůbec celý Windows Mobile jsem vyměnil až téměř po dvou letech, což je v Matějově knize soukromých rekordů jednoznačný vítěz v rámci kategorie – před pár dny jsem koupil Nokii E52. Co se software týče, stále používám starý dobrý balík Adobe CS3 a Microsoft Office 2007. Až se objeví studentské licence, pouvažuju nad Office, ale Creative Suite určitě kupovat nebudu – nemá to pro mě smysl.

Otázka ale zní, jak k mé “proměně” došlo? Odpověď je celkem jednoduchá – jednak, moje preference v oblasti mobilů a notebooků se z velké části ustálily – ThinkPad je notebook, který mi prostě vyhovuje; jen kdybych snad měl víc peněz, koupím si vyšší model (T410 nebo T410s). Co se mobilů týče, tam jsem po rapidní eskalaci z několika stovek korun na počátku na 13 000 na konci úspěšně spadl na současných 6 000 Kč, což už považuju za rozumnou hladinu.

Windows Mobile “nevermore”

4343_1 U mobilu je pro mě důležitá správa kontaktů, propracovaný kalendář a hlavně synchronizace s PC. Dostal jsem se až k Windows Mobile (6 a 6.1), o kterých jsem si myslel, že jsou to pravé ořechové – otevřenost, plná nativní kompatibilita s Outlookem… První pokus se nepovedl – problém jsem viděl v implementaci v původním E-TENu. Přechod k HTC jsem prožíval pozitivně, protože rozdíl byl velmi patrný (tady bych se nezdráhal použít rčení “jako nebe a dudy”), ovšem po určité době jsem zjistil, že Windows Mobile jsou nemoderním a funkčně silně nedostatečným operačním systémem, jehož reputaci nemůže ovlivnit ani urputně se snažící HTC – člověk trávil na internetu dlouhé hodiny hledáním dodatečných aplikací, které by do zařízení doplnily funkce, jež “umí” i ty nejlevnější mobily za desetinovou cenu (automatický zámek klávesnice, resp. displeje, správa doručenek, ukládání MMS na paměťovou kartu, kontrolované Bluetooth přenosy, použitelný budík, rozumné dialogy ukládání souborů …), přesto zbyla velká spousta problémů, které prostě nenapravíte (pomalý telefonní modul, kterému se navíc čas od času přihodí, že se ani jedna strana neslyší; veškeré zprávy, kontakty a agenda se ukládají do malé vnitřní paměti, kterou postupně úspěšně zaplní; nedostatečné šetření energie atd.), ale co je nejhorší, významně tím zhoršíte odezvu a rychlost celého systému (což je upřímně u mašiny s 528 MHz procesorem, akcelerací 3D a téměř 200 MB RAM opravdu silné kafe), některé aplikace pak z důvodu zaplnění paměti RAM podpůrnými službami ani nespustíte (např. YouTube přehrávač, více záložek v Opeře). Není divu, že všichni významní výrobci protěžují Android – aby Windows Mobile zařízení rozumně fungovalo, musí to být monstrum typu HTC Leo (1 GHz procesor, půl “giga” RAM, obří displej, ale hlavně mírně upravené Windows Mobile 6.5).

Nokia – convincing people?

Přestože jsem Nokii dlouhodobě odmítal, nakonec jsem u ní – stejně jako v případě O2 – stejně skončil, protože tu prostě nic lepšího není. Nejsympatičtější mi byl po zániku mobilní divize Siemens dravý Sony Ericsson, ten se však v oblasti manažerských telefonů (což je v podstatě kategorie, kterou hledám) zaměřil hlavně na dotykové počítače s Windows Mobile a Androidem, běžné modely cílí hlavně na vzhled. Já sáhl po Nokii E52, která tvoří nástupce legendární E51, poháněná je Symbianem S60 (3rd Edition) a musím uznat, že si v tomto směru dala Nokie opravdu záležet – komfort silně převyšuje běžné mobily, ale i Windows Mobile, protože je vychytaný téměř každý detail; za vyloženou lahůdku považuju neustálé dotazování, když se člověk chce připojit k internetu – Windows Mobile se připojí, aniž by se na cokoliv zeptal, S60 se nejenom zeptá, ale dá na výběr, které připojení použít (samozřejmě vybírám většinou WiFi). Když navrch ještě přihodím opravdu příjemnou výdrž baterie, nemám si zatím na co stěžovat. Takže – Windows Mobile, odpočívej v pokoji!

Když budeme mluvit o noteboocích konkrétně, tak dalším důvodem, proč teď nemám potřebu si nové “hračky” pořizovat, je fakt, že v podstatě neustále mám nějakou tu “hračku” půjčenou (nejen) díky/kvůli práci pro ExtraNotebook a Lenovo Blog. Nehledě na to, že mi Lenovo v tomto směru vychází opravdu velice vstříc. Z toho mají doma pochopitelně většinou radost, má to ale občas i své stinné stránky – je to práce…

A to je zatím všechno. Původně měl být zápisek delší, ale poté, co jsem zhlédl jeho délku, musel jsem ho rozdělit na dvě části. Zbytek mišmaše, téma II., se objeví velmi brzy. Díky za pochopení!

Máte své rituály?

Už jsem na blogu zase dlouho neprozradil nic o sobě, nic, čeho by se mohli chytit mí nepřátelé a v ideálním případě mě tím vydírat, nebo toho aspoň využít proti mě, když už nic jiného. Jenže co na sebe prozradit? O čem napsat? Dumal jsem nad tím dlouho, jenže nic. Prostě nic. Tak jsem si aspoň přerovnal věci na stole, notebook s dockovací stanicí vyrovnal s pravým rohem stolu v obou osách a šel spát. Zkouším to další den a zase nic. No dobře, tak jsem aspoň srovnal podstavec mého nového monitoru se zadním okrajem stolu. Koukám na hrnek s propiskami (mimochodem s nápisem IBM ThinkPad, který se objeví po zahřátí čajem či kávou), jak jeho ucho směřuje kamsi jinam než rovnoběžně se stěnou – samozřejmě jsem ho srovnal. Papíry vedle klávesnice taky nebyly zrovna srovnané, no tak jsem si urovnal i je. Vzdávám přemýšlení a nechávám to na den následující.

Zas tady tak koukám do monitoru, jenže s Windows 7 je to těžký – není co rovnat. U Visty nebo XP jsem si aspoň seřadil ikony v oznamovací oblasti, jak je mám rád, jenže zpropadené “sedmičky” si to dělají samy. O půl centimetru jsem popostrčil lehátko na mobil, přičemž jsem musel i samotný přístroj v něm vystředit a odebral se do vany, třeba mě něco napadne tam. Odcházím z koupelny (samozřejmě bez nápadu, bez jediné použitelné myšlenky) a ještě zkontroluju, jestli jsem srovnal šampón se sprchovým gelem a holicí strojek s pěnou. Srovnal. Oblékám se, popadám svůj sprej, co mám na poličce u postele, trochu toho aerosolu na sebe pro dokonalý efekt z koupele nanesu a vracím jej zpět. Nesmím zapomenout ho dát přesně do rohu poličky tak, aby nápisem “STR8” směřoval do místnosti! Jak tak koukám, někdo mi pohnul s časopisem na poličce – musím ho vyrovnat do protějšího rohu. Ale co to nevidím! Kominík pro štěstí, kterého jsem nedávno dostal od maminky, je nakřivo! No jo, to jsem zas jednou nechal úklid pokoje na Katce a takhle to dopadá (ještě, že stůl s PC jsem si uklidil sám). Jdu spát, pořád mě nic nenapadá!

Ráno vstanu, ustelu a srovnám postel, “nanesu” deku, aby se dala použít coby gauč na sledování televize (kterou nepouštím). Koukám na houpací křeslo (styl Vladko) s podnožníkem a hned mě zaujmou dva neduhy – batoh na notebook není na svém místě a podnožník je nakřivo… No to se mi snad zdá! Usedám k počítači a co myslíte – zase problém! Já snad včera večer nebyl při smyslech – klávesnice nebyla vystředěná s monitorem! Matěji, Matěji, jde to s tebou skopce! Urovnal jsem ji, copak jiného s ní?

Jo, už jsem se zmiňoval, že nemám rád změny?

Zase se hlásím do služby!

Nevím, jestli jste si toho všimli, ale už poměrně dlouhou dobu jsem na blogu nic neuveřejnil. A to i přesto, že počet zářezů na mém blogovém počítadle už dávno dosáhl dalšího jubilea – 30.000. Snažil jsem se však sem a tam přečíst nějaký ten příspěvek od druhých zde na Live a párkrát jsem i přispěl s nějakým tím mým “moudrem”.

Kde jsem byl?

Inu, pořád na stejném místě, jen jsem na ten web moc nepsal. V květnu a hlavně v červnu jsem zařizoval poměrně intenzivně brigádu, zároveň doma rekonstruujeme zbylé, zatím nezrekonstruované místnosti (můj nový pokoj po odstěhování bráchy, můj starý pokoj, ze kterého bude kumbál a taky ložnici rodičů), taky připravuju s týmem dalších lidí školní (fakultní) časopis no a taky jsem zařizoval nějaké ty věci ohledně notebooku, o kterých ještě poměrně nekonkrétně (leč konkrétněji než teď) napíšu.

Kterak “machr” Matěj šel na zkoušku z informatiky

Bylo hezké, zimní ráno, všude sníh (na chodníku u koleje je to o zlomení nohy) a já si vychutnával cestu do školy (spěchal jsem jak blbej, protože jsem nestíhal). Chladivý ranní vánek mi ovíval obličej (málem mi upadl nos a uši) a já konečně dorazil do školy.

Měl jsem včera ráno totiž zkoušku z informatiky. Z předmětu, na který jsem prakticky nechodil – nebudu zastírat, že to bylo kvůli učiteli – jednoduše nebyl mým šálkem čaje a vzhledem k tomu, že jsem se na cvičeních, které jsem navštívil, prakticky nic nového nedozvěděl, rozhodl jsem se plnit úkoly, resp. odevzdat semestrální práci a dostavit se na zkoušku. Semestrálku jsem svou vinou odevzdal o dvě hodiny pozdě – to byl problém číslo jedna.

Včera tedy “machr” Matěj naklusal na zkoušku z informatiky. První část zkoušky bylo upravit dokument Word do předem dané podoby dle parametrů v zadání (různé okraje, formáty stránky, různá záhlaví a zápatí, číslování stránek, tedy využitý oddílů, tvorba obsahu, úvodní stránky…). Druhá část bylo hledání informací na internetu a poslední část bylo správné odevzdání – jednak na síťový školní disk jako DOC a PDF a poté jako ZIP na FTP. Poznatků ze zkoušky mám hned několik…

  1. Rozdíl mezi Office 2003 (ve škole) a 2007 (na svém PC) je pro uživatele, který starý balík téměř rok neviděl, obrovský. Co člověk v 2007 udělá během dvou kliknutí na Ribbon, to v 2003 (často) marně hledá v různých menu. Naštěstí tu byla nápověda, jinak bych ten obsah asi nenašel. Kdyby to někdo nevěděl – je v podmenu “Odkazy”.
  2. Pokud budete někdy upravovat dokument Word, který někdo vytvořil tak, že do Wordu vložil webovou stránku plnou CSS stylů, vězte, že to je na pytel.
  3. Pokud jste nechodili na cvičení, rozhodně nebudete u pana Ing. Pokorného vědět, kde a jak hledat informace pro část vyhledávání na internetu – bylo nutné znát vydavatelství, které vydává časopisy “Zemědělec” a podobně, ve kterých člověk potřebné informace o rozdělování zemědělských dotací a dotací konkrétním firmám našel. Google mi moc nepomohl, ale možná jsem se špatně ptal.

No, uvidíme, jak to dopadne smile_sad – mám takový pocit, že informatika bude paradoxně, pokud ji projdu, mým nejhůře hodnoceným předmětem.

P.S.: Zatím jsem všechno ostatní udělal! smile_party

P.S.S.: Dělím disk na desktopu pro instalaci Windows 7 Beta.

Nepřístupná šestnáctka – moje životní láska

Začalo to zhruba před patnácti lety. Když jsem ji prvně uviděl, rozbušilo se mi srdce a připadala mi jako anděl vznášející se na nebi. Proplouvala sněhově bílými oblaky a nebeská modř dělala uklidňující pozadí. Když se ze zlatavého kotouče stala rudá, k zemi se sklánějící žhnoucí růže, člověk mohl byť jen na ten krátký okamžik spatřit to, co světlo zahalovalo jako nejtemnější tma – každý záhyb, každý ve světle nenápadný výstupek byl najednou v tom měděném odlesku tak jasný! Jenže najednou se otočila – jako by se snad vyděsila – a byla v mžiku oka pryč. Bez rozloučení. Ale ona se vrátí!

Co to plácám?

Nebojte se, nezbláznil jsem se. Dokonce jsem si ani nenašel novou "babu". Rozhodl jsem se totiž napsat o mé životní lásce, které jsem byl ale na chvíli nevěrný. O tom ale až později. Kdo to tedy je? O kom že to píšu? V tuhle chvíli by bylo asi spíš na místě použití jiného zájmena, jakéhosi neosobního, neživotného, chcete-li, mluvíme tu totiž o nadzvukové víceúčelové bojové stíhačce pro plnění operací za všech povětrnostních podmínek a v noci, mluvíme tu o F-16 Fighting Falcon.

Proč ona?

Nevím vám ani proč nebo co mě na tomhle konkrétním letadle tak zaujalo, že ho prostě nemůžu dostat z hlavy. Ale je to tak a už se toho (doufám) nikdy nezbavím. (Oh, pardon, já jsem se vlastně nezmínil o tom, že mou velkou zálibou jsou právě letadla – teď je to ale snad jasné.) Tím prvotním impulzem snad byl béčkový americký film Železný orel (mladý student a syn zajatého vojenského pilota, Doug Masters, se rozhodne, že si se starým kamarádem od USAF vypůjčí dvě F-16 a tatíka zachrání). Přirozeně v něm hrály hlavní roli letouny F-16 (izraelského letectva, takže v pouštním maskování) a rytmické písničky (třeba One Vision od Queenu).

První setkání

Poprvé jsem F-16 viděl na vlastní oči na leteckém dnu CIAF v roce 1998 a musím uznat, že to bylo fajn. Tenkrát jsem ale nebyl VIP, což mělo za následek třeba fakt, že jsem tu duralovou krásku (dokonce dvoumístnou verzi nejnovějšího blocku) neviděl při přistání a rolování – řekněme, že má tělesná konstituce v 10 letech nebyla slučitelná s tím, aby se to povedlo (byl jsem malý, proto jsem přes lidi vepředu neviděl).

Krátká nevěra

Zhruba kolem roku 2000 jsem byl ale mojí F-16 nevěrný. Nějak se to ve mně přepnulo a najednou byl koníček číslo 1 hokej. Začal jsem proto hrát hokejbal (jako brankář – ne moc úspěšně) a mým vzorem byl Dominik Hašek. Po pár letech se ale všechno vrátilo do starých kolejí a F-16 byla zase "number one". Nebudu zastírat, že k tomu velkou měrou přispělo seznámení s Dr. Milanem Budínem, zástupcem společností Lockheed Martin a Bell Helicopter TEXTRON pro ČR a SR (nesmím zapomenout opět poděkovat za vše). Od roku 2003 jezdím na letecké dny CIAF jako VIP, což už z mých minulých příspěvků asi víte. Každý rok mám tedy možnost se na jeden den podívat do trochu jiného světa, kde se ale nějak moc mluví anglicky smile_regular. Za tu dobou jsem dokonce měl tu možnost osobně vidět velvyslance USA, mnoho armádních pilotů, osobně se setkat a podat si ruku s prezidentem (a CEO) Lockheed Martinu, panem Robertem J. Stevensem a seznámit se s Jimem Baarem, který je z Texasu a pro LM pracuje (oddělení, které vyrábí modely produktů, obvykle i ve velikosti 1:1 na výstavy jako je pařížský aerosalon). To je samozřejmě všechno hezké, ale každý rok tím pádem získávám možnost na vlastní oči vidět ve vzduchu i na zemi různé typy F-16 (od izraelské F-16A až po nejnovější polskou F-16CJ).

Kráska v akci

Jelikož je pravidlem, že nejlepší čísla CIAFu přichází na řadu až v pokročilejší části programu, musí F-16 zákonitě jít na řadu jako jedna z posledních. Je to opravdu tak a každý rok si na ni (i přes častý odpor rodiny, která říká: "Kdy už pojedeme domů, Matěji?") rád počkám. Já chápu, že není možné dost dobře popsat člověku, který to v sobě nemá, co to pro mě znamená vidět mojí šestnáctku ve vzduchu pár (set) metrů ode mě, věřte, že je to pro mě něco úžasného, něco, co si prostě nemůžu nikdy nechat ujít – jak si ta krasavice naroluje na začátek vzletové dráhy, najednou se ozve hrozně příjemný rámus, motor jede na plné obrátky, tryska se na plno otevře, za letounem je svítící kužel plamene (přídavné spalování alias forsáž), který žene letadlo na vzlet. Při nějakých 220 uzlech se letadlo odlepí od země a předvede strhující a šíleně hlučné číslo – to prostě miluju heart.

Poprvé sami

Když byly F-16 zase ve hře o nový stíhací letoun pro AČR (známe, jak to dopadlo – díky, pane Kostelko), Milan Budín mě vzal spolu s delegací různých papalášů (a CEO Lockheed Martinu) na prohlídku belgické F-16 MLU, která si odlétala své číslo s pilotem Michaelem Koosem. Dokonce mi řekl, že to s pilotem dohodnul a pustí mě do kokpitu – myslel jsem, že se radostí zblázním (zvlášť, když to bylo, myslím, zrovna ten první rok). Přišli jsme k letadlu a já byl poprvé v životě tak blízko u F-16ky! Před chvílí dosedla, takže ještě nebyla ani zakrytovaná (nasávač, tryska a další části letadla se zakrývají takovými červenými kryty a fáborky). Člověk se kolem ní mohl projít, "pohladit" si ji a cítit tu vůni spáleného kerosinu. Všechno vypadalo strašně obrovské – nasávač, motor, lopatky dmychadla – prostě všechno.

Bylo to tu – měl přijít ten okamžik, kdy si sednu do vystřelovací sedačky ACESII, kdy budu mít mezi nohama žluté táhlo katapultu, po levici ovladač rychlosti, v pravé ruce knipl (tedy kompletní ovládání HOTAS), před sebou průhledový displej HUD se zorným úhlem 28°… Jenže najednou přišel chlapík z bezpečnosti, že letadlo stojící vedle (MiG-29) zrovna startuje, a že tu tedy nesmíme být a celou delegaci vyhnal. Ze splnění snu tedy bohužel nebylo nic. Bohužel…

Letecké simulátory

F-16 mne dohnala až tak daleko, že jsem na počítači dokonce i virtuálně lítal. Začalo to stařičkým simulátorem od Digital Intergration s prozaickým názvem F-16 Fighting Falcon, který byl, ač jsem to tenkrát nevěděl, velmi nepřesným, jednoduchým, až arkádovým simem F-16. Dlouho nic nebylo, až jsem přesedlal na slibný Falcon 4.0, jehož další vývoj byl bohužel ukončen, a proto neměl žádnou valnou budoucnost. Naštěstí pak ale přišla parta Lead Pursuit, která falkona oživila a udělala jeho novodobý remake v podobě Falcon 4.0: Allied Force, tedy z operací v bývalé Jugoslávii. Simulátor to byl opravdu dobrý (hrál jsem ho na 97% realističnosti). Jen pro představu – jenom přistávat jsem se učil víc než týden. Jedná se o opravdový hardcore simulátor se vším, co k tomu patří. Pak ale nebyl čas a musím bohužel přiznat, že už jsem ho dobré možná 2 roky nehrál, což je škoda. Možná se k němu časem někdy rád vrátím a pevně v to doufám.

Co na závěr?

Nevím. Tak aspoň video – intro z Allied Force, kde uvidíte F-16 ve všech možných polohách smile_wink.

Proč píšu o počítačích a ne o sobě?

computer-geek-tattoo Když jsem tak dneska seděl za slunečného a lehce nostalgického poledne u PC, tak jsem se zamyslel nad docela kuriózní záležitostí – drtivá většina příspěvků v mém "blogu" vůbec není o mně. Statisticky to vychází přibližně 9:1 pro témata jako počítače nebo mobily. Není se ale čemu divit. Spousta bloggerů má tu výhodu, že žije zajímavý nebo nějakými zážitky naplněný život (někdo kutí, jiný běhá, další cestuje, jiný do všeho rejpe). U mě to tak není, nebo si aspoň myslím, že ne. Nikdy jsem nebyl takový ten aktivní člověk – nebaví mě jezdit na kole, horská turistika mě vyloženě týrá, sportovat (dá se říct) nemůžu a zájmy, které by překypovaly aktivitou, nemám.

Za další – nerad mluvím o sobě. Ti, co mě znají, si myslí opak; ti, co mě znají dobře a jsou mi blízcí, vědí, že to tak vážně je. Mám vždycky takový vnitřní pocit, že to nikoho nemůže zajímat, přestože (i ze zkušenosti) vím, že to je často naopak. Třeba naprosto nerad mluvím o počítačích, mobilech a letadlech, i když to jsou de facto věci, o kterých vím nejvíc, jenže – koho to zajímá? Já třeba lidi poslouchám docela rád – rád se o nich dozvídám nové věci, o jejich koníčcích, zálibách. Pak se mě ale zeptají oni a já se z odpovědi snažím vybruslit nebo ji tak zkrátím, že to vypadá, jako kdyby mě odpověď obtěžovala. Samozřejmě, že tomu tak vůbec není, ale zas začne fungovat ten můj vnitřní "program" s názvem "koho to zajímá" a odpovědi je konec. Proč teda ale píšu články na internet? Protože pak mají lidi možnost volby – když je to nezajímá, nepřečtou si to. Když je to bude nudit, nedočtou to, nebo si najdou jen to, co je opravdu zajímá.

Všechno tohle ale asi vychází z mého psychologického "poklesku" – to jsem si mimochodem nevymyslel, protože po oné nemoci v roce 2004 jsem musel jít na psychologické vyšetření z důvodu ověření funkcí mozku a tak. Oč se jedná? Jsem prý (no, nevím, jestli je tady to "prý" nutné, když je to lékařská zpráva) málo sebevědomý a tedy i moc skromný. Věřte mi ale – pracuju na tom smile_wink!

No, to by snad pro dnešek stačilo – už jsem toho řekl až dost a navíc je to už druhý příspěvek, který hovoří o mně v docela osobním duchu!

Kdyby něco – už jsem student VŠ :-D (a nejde mi na koleji internet)

Jak se očekávalo (a jak jsem asi na blogu vůbec nepsal), od čtvrtka jsem v Jindřichově Hradci coby student Vysoké školy ekonomické v Praze (tak se jmenuje) – Fakulty managementu právě v JH. V podstatě k tomu nemám co říct, jen jsem chtěl využít toho, že jsem přijel na víkend domů a mám přístup k internetu. Jinak jsem byl (spolu se zhruba 200 spolužáky) ve čtvrtek vyškolen panem proděkanem pro studium ve směru "jak tak probíhá vysokoškolský život" a "tutoriál do kreditního systému", v pátek byla slavnostní imatrikulace, která byla mimochodem docela zajímavou a do jisté míry i emotivní akcí. Když na koleji ulovím někoho, kdo tam měl foťák nebo kameru, hodím sem nějaký ten obrázek, ale asi se nejednalo o nic veřejnosti zhola neznámého, takže jak říkám – pokud ulovím, nahraju, pokud ne, nic se asi nestane.

Negativní záležitostí čtvrtka a pátku byl (krom šíleného papírování, vyplňování, podepisování, registrování, vybalování, konzultování, doporučování, zařizování…) fakt, že se nám na pokoji nepodařilo zprovoznit internet. Můj Vista-skeptický spolubydlící to dával za vinu Vistě – nesmysl smile_wink – a já prostě nevěděl, kde je chyba smile_regular. Zřejmě bude ale problém v síťové kartě, respektive v jejím ovladači. Hledal jsem na internetu nějaká řešení, tak snad jedno z nich bude aplikovatelné na náš případ. (Pokud někdo máte zkušenosti s problémy s klasikou "nVIDIA Networking Controller", nebo zda někdo nevíte, proč je její MAC adresa 00-00-00-00-00-00, nebo proč se mi při aplikování návodu nezobrazí výzva o zadání přihlašovacích informací do sítě, napište!)

No a to je tak všechno, co bych k tomu mohl říct!

P.S.: Mimochodem, Vláďo, nalezl jsem řešení mého problému s telefonem – asi to bude řešit HTC Touch Diamond, tak snad všechno klapne! fingerscrossed

Právě jsem se vrátil z Brna!

Únava je veliká, fotky nejsou, záběry mizerné, zato zážitků, že by se daly rozdávat! Letošní CIAF byl (ostatně jako každý rok) jedinečným svátkem létaní a letectví a nedá se o něm mluvit jinak než v superlativech. Na konci jsem si vychutnal číslo, na které se každý rok těším – solo display F-16 (v tomto ročníku se zase předvedli Belgičani). Když bude čas a chuť, možná udělám nějakou minireportáž, ale to opravdu možná.

Co bylo letos super? Před pár lety mi pan Dr. Budín (reprezentant Lockheed Martin a Bell Helicopter TEXTRON pro ČR a SR) zařídil naprosto exkluzivní a soukromou prohlídku přepravního letadla Alenia C-27J Spartan. Šel s námi dokonce zástupce společnosti Alenia Aeronautica, která tyto stroje vyrábí, provedl nás letadlem a dal mi nějaké upomínkové předměty (znáte to – kšiltovka, plakát, …). Letos jsme se zase podívali do většího bratříčka Spartana – do Lockheed Martin C-130H Hercules (nejnovější verzi J se do Brna ještě nepodařilo kvůli Afghánistánu a Iráku dostat). Dokonce jsem si sednul do kokpitu – prostě paráda!

spartan 1309
C-27J Spartan C-130H Hercules

Co mi chybí ke štěstí? No přece sednout si do mé lásky – do F-16! Je to pár let zpět, co se to málem povedlo, protože to ještě tenkrát byl aktuální výběr stíhačky pro AČR (vybíralo se z F-16 a Gripena; jak to dopadlo, všichni víme Smutek), Lockheed Martin, výrobce F-16, měl ve vzduchu F-16 MLU, se kterou létal Michael Koos, Milan Budín ji šel ukázat delegaci z vlády a armády, byl tam i Milanův šéf z USA, přibrali k sobě i mě a šli jsme se na tu krasavici, která před pár minutami sedla, podívat. Nevím, jak moc jste z toho hotoví, ale já byl šťastnej, jako když vidíte Ježíška! Celou jsem si ji obešel, pozdravil se s pilotem a Milan dohodl, že si do ní, až delegace odejde, budu moct sednout. Bohužel jsme ale na poslední chvíli byli bezpečností provozu na letišti "vyhnáni", jelikož zrovna startoval vedle stojící MiG-29. Smůla…

F-16_MLU
F-16 MLU – Belgický solo display team

No a to je všechno dneska, víc ze mě nedostanete, protože jdu spát! Spící měsíc

Lístky na CIAF mám už doma – teď už se jen těšit

ciaf_2008_vip_listky Tak jako každý rok (poslední dobou) jedu i letos na největší letecký den v České republice, tedy na CIAF (Czech International Air Fest). Od roku 2003 na něj do Brna jezdím díky známému a zároveň dobrému příteli (snad to tak smím napsat) Dr. Milanu Budínovi jako VIP host – za to bych mu znovu rád poděkoval. (Pokud byste potřebovali koupit vrtulník Bell nebo nějakou vojenskou techniku od Lockheed Martinu, volejte!) Lístky mi dnes ráno dorazily v obálce, takže, jak jsem psal v nadpisu – nezbývá mi, než se těšit na sobotu (6. září). Cesta do Brna od nás autem trvá zhruba 3 hodiny, každý rok si to já i rodina moc užijeme. Loni nebylo zrovna ideální počasí, což byla škoda – mraky byly nízko, proto byla vystoupení upravena tak, aby se piloti do prostoru vešli. To nikdy není moc dobře, protože pak si neužijete číslo v celé kráse. Na druhou stranu ale mraky hodně odráží hluk, takže stíhačky burácí ještě dvakrát tolik!

Pro každého, kdo má rád letadla, a to ať současná, což je můj případ, nebo historická, je CIAF prostě nutností a na podobné akci nesmí chybět! Znám jen málo lepších věcí než nízký průlet F-16 – na to bych koukal hodiny.

P.S.: Letos vezu i (půjčenou) kameru, takže se pak pokusím zkompilovat nějaké DVD.

F-16 CIAF 2007

%d bloggers like this: