Od Xiaomi Mi Band 2 k Fitbit Charge 2

Normální

Téměř současně s koupí iPhonu jsem se začal zajímat o fitness náramky. Nejsem žádný náruživý sportovec, ale chtěl jsem začít nějakým způsobem sledovat svou aktivitu, především obecně kolik mám denně pohybu a kolik toho nachodím, s tím, že by mi náramek mohl taky trochu pomoci k motivaci – na mě osobně tyhle věci fungují. K tomu mě ještě napadlo, že by nebylo špatné, kdyby se náramek uměl spojit s telefonem, data synchronizovat a měl pár funkcí podobným chytrým hodinkám (mohl by třeba zobrazit nějaké to upozornění z telefonu).

Jenže zároveň jsem si z mnoha důvodů nebyl jistý, zda budu fitness náramek používat (např. proto, že mám celkem citlivou kůži a už od dětství jsem měl problém s nošením hodinek, ale i proto, že jsem nebyl přesvědčený, zda mi vůbec k něčemu bude), a tak jsem se snažil sehnat nějaký za malý peníz – znáte to, kdybych ho náhodou hodil do nejzapadlejšího koutku nejhůř dostupného šuplíku v nočním stolku a nikdy ho už nevytáhl, za Fitbit nebo Garmin by mi pak bylo líto peněz. Zase jsem ale nechtěl něco za pár stovek úplně bez značky, co by sice mohlo být laciné, ale s tím rizikem, že by mě to od „fitness náramkování“ mohlo spíš odradit.

Abych to zkrátil – objevil jsem Xiaomi Mi Band 2, který už v té době (únor 2017) měl za sebou spoustu pozitivních hodnocení na internetu, které poukazovaly na spíše drobnější problémy, ale dokazovaly, že to, co Xiaomi slibuje, skutečně plní. A zároveň jsem taky viděl, že Xiaomi se o Mi Band 2 stará, pravidelně aktualizuje jak firmware náramku, tak aplikaci v telefonu, opravuje chyby, přidává nové funkce… No, a tak jsem ho za zhruba dvanáct stovek v nejbližším Electroworldu koupil.

Skoro půl roku jsem Mi Band 2 k maximální spokojenosti používal (k hodnocení dojdu níže), zjistil, že mi fitness náramek vážně vyhovuje a začal se poohlížet po nějakém pokročilejším modelu. Už dříve jsem pokukoval po Fitbit náramcích, které mi přijdou ideální, protože obecně dostávají velmi dobrá hodnocení, ale hlavně mají modely, které působí elegantně, téměř jako hodinky. To mě třeba odradilo od také výborně (možná i lépe) hodnocených Garminů, ze kterých „jsem sportovec“ kouká na sto honů. Tomu jsem se ale chtěl vyhnout. Proto moje volba padla na elegantní a poměrně nový Fitbit Charge 2, který dennodenně používám již měsíc.

Řekl jsem si, že by nebylo špatné oba náramky porovnat – mohlo by to být zajímavé pro lidi v podobné situaci, v jaké jsem byl já, protože bych chtěl poukázat na to, co u Fitbitu dostanete za více než trojnásobek ceny náramku od Xiaomi (a zda to vůbec má smysl) …

Xiaomi Mi Band 2 versus Fitbit Charge 2

Pusťme se tedy do porovnání, kde se budu celkem laicky snažit poukázat na rozdíly mezi jedním z nejlevnějších značkových náramků od Xiaomi a jeho „mainstreamovým“ protipólem od Fitbitu.

Design, zpracování

Mi Band 2 od Xiaomi je hodně minimalistický a žádnými hodnotnými materiály neoplývá. To však člověk za dané peníze snad ani nemůže reálně očekávat. Nicméně jedná se o solidní výrobek – veškerý hardware se ukrývá v malé zaoblené plastové kapsli, která na rubu ukrývá čtvereček se senzory a lesklý (plastový) líc překrývá malý displej. Celá kapsle se následně vloží do poměrně tenkého, antialergického elastomerového náramku, který je možné sehnat v mnoha barvách, dokonce na internetu seženete i neoriginální kovové či kožené řemínky. Díky tomu, že je kapsle v podstatě zatavená v jednom kusu a je celkem těsně zasazená do náramku, uvádí Xiaomi odolnost vůči stříkající vodě, plavat, mýt nádobí či sprchovat se s náramkem však nedoporučuje (nezkoušel jsem, každopádně vodotěsný není). Ještě zmíním, že dalším pozitivním vedlejším efektem zasazení kapsle do náramku je fakt, že pružný náramek schytá drtivou většinu běžných nárazů, které by jinak šly přímo do trackeru.

Fitbit jde na věc se svým Charge 2 o poznání jinak, což je ovšem vidět od prvního pohledu – zatímco Mi Band 2 působí na první pohled jako pásek do městského fitka (přesto je však dostatečně nenápadný, takže jej můžete nosit i do kanceláře, aniž by nějak poškodil vaši image), Charge 2 může designem směle soupeřit s moderními hodinkami, je ostatně o poznání mohutnější, ačkoliv s váhou problém není. Jeho základem je hlavní „jenotka“ z jednoho kusu hliníku, do níž je zasazená elektronika, senzory a displej, jež je překrytý lesklým plastem (ano, bohužel pouze plastový – to je popravdě trochu zklamání, čekal bych tvrzené sklo). Na kovový monolit se z obou stran připevňuje jedna polovina pásku (řemínku), který je tedy snadno vyměnitelný, a hlavně Fitbit nabízí mnoho variant k dokoupení – vedle elastomerových v různých barvách i provedení (včetně prodyšné verze pro aktivnější sportování) jsou dostupné i elegantní kožené varianty. Co se odolnosti týče, i v tomto případě se jedná „pouze“ o odolnost vůči stříkající vodě – čili zmoknout může, do bazénu či sprchy ne.

Tady je vítěz jasný: Fitbit Charge 2. A bylo by opravdu smutné, kdyby tomu bylo jinak…

A co na to ruka?

Psal jsem, že mám citlivou pokožku, a si tak dříve nebo později začne mé tělo stěžovat, mám-li něco delší dobu těsněji připevněného na kůži. Mi Band 2 mi ale nedělal žádné potíže – myslím si, že je to hlavně díky celkově velmi malé ploše, kterou se přímo dotýká pokožky – náramek je poměrně tenký a kapsle dosedá na kůži jen malým rámečkem se senzory. Ten má však, pravda, ostřejší okraje, než by měl mít – někomu by to mohlo vadit, já problém neměl.

Charge 2 podobné výhody nemá – na pokožku dosedá výrazně (řekl bych násobně) větší plochou než Mi Band 2, protože nejenom samotná hlavní jednotka je větší (a to včetně plošky se senzory, která je však oproti Xiaomi zaoblená), ale také řemínek je masivnější. Výsledkem je, že Charge 2 mi už maličko kůži na zápěstí podráždil a čas od času musím ruce střídat.

Čistě subjektivně zde vítězí Xiaomi Mi Band 2 díky menší ploše, která přijde do kontaktu s kůží. Fitbit však nabízí i menší verzi Charge 2, jmenuje se Alta HR, která má téměř identický design, ale je výrazně užší (zřejmě cílí na ženy) – to by mohlo být případné řešení. Nebo zkusit jeden z lépe větrajících pásků.

Displej a ovládání

V malé kapsli Mi Bandu 2 se pod lesklým lícem skrývá malý OLED displej, který je však dostatečně velký na to, aby zobrazil čas (včetně funkce zvednutí zápěstí pro zobrazení času – prostě jako u opravdových hodinek) a aktuální informace jako ušlé kroky, vzdálenost či spálené kalorie včetně malé infografiky (ikony). Displej můžete aktivovat a obrazovky přepínat kruhovým kapacitním tlačítkem pod ním. Jas displeje je za jasného letního dne nedostatečný a budete mít problém něco přečíst, ale malým zastíněním vše vyřešíte. Jas však nijak regulovaný či regulovatelný není. No a kapacitní tlačítko je náchylné typicky na vodu, takže pokapete-li jej (třeba v dešti nebo při mytí rukou), bude vám displej a jeho obrazovky vesele přepínat. To ale není žádný velký problém.

Charge 2 je vybavený několikanásobně větším a také jasnějším OLED displejem, který zabírá většinu lícní strany. Tam, kde je Mi Band 2 omezen jedním až dvěma řádky textu, Charge 2 s přehledem nabídne ekvivalent 6 řádků. Displej je také výrazně jasnější, a tak je celkem použitelný i za jasného letního sluníčka. Škoda jen, že nelze regulovat intenzitu jeho svícení, protože zvlášť v noci celkem oslňuje. Co se ovládání týče, Charge 2 je výrazně komplexnější než Mi Band 2 (ostatně taky nabízí o mnoho více funkcí, o tom ale až níže v textu) – na levém boku najdete klasické tlačítko, kterým přistupujete k nabídce funkcí, jež můžete jeho podržením spustit. Druhá dimenze ovládání, přepínání zobrazení či informací na displeji, je ale celkem nedotažená a krkolomná – namísto dotykového displej či kapacitního tlačítka zde klepete na displej, náramek pak pomocí senzoru pohybu zaznamená otřes jako uživatelské klepnutí. Občas však zareaguje až napodruhé, občas vaše klepnutí vyhodnotí jako krok… Co si budeme povídat, od ideálu to má daleko a dvakrát nadšený z toho nejsem.

Kdo vyhrává v této disciplíně? Celkově samozřejmě Fitbit (lepší displej, více dimenzí ovládání), ale pohodlnější ovládání má – i přes nějaká omezení – náramek od Xiaomi, protože tlačítko (byť kapacitní) si zvolím vždy radši než ťukání do displeje (kterým si jej navíc upatlám – proto jsem začal klepat na řemínek namísto na obrazovku).

Senzory a měření

Mi Band 2 příliš širokou nabídku senzorů nenabízí, ale s přehledem pokrývá standard a přikládá k dobru také (optický) senzor tepové frekvence, který i renomovaní a výrazně dražší konkurenti inzerují jako nadstandardní či specifickou vlastnost, ačkoliv Mi Band 2 za něco málo přes tisíc korun je jí vybavený standardně. Čili celkově slouží náramek od Xiaomi nejen jako krokoměr (díky jednoduchému senzoru zrychlení, samozřejmě, kombinovanému s celkem chytrým algoritmem), ale také dokáže – na vyžádání uživatele – měřit tep. Krokoměr Mi Bandu 2 je překvapivě přesný a nenechá se až tak snadno ošálit, dokonce bych řekl, že je nastavený celkem přísně, podobně přísně bych označil i odhadování spálených kalorií; měření srdečního tepu je poněkud méně praktické, jelikož jej musí jednak uživatel iniciovat ručně, ale hlavně je během něj třeba být v klidu a trošku mu s měřením pomoci. Během spánku však dokáže měřit tep volitelně automaticky.

Charge 2 je vybavený znatelně lépe. Krokoměr je samozřejmostí, doplněný je i o barometr, díky kterému dokáže měřit převýšení, tedy také vystoupaná patra, no a i zde najdeme měření tepu, které však standardně Fitbit provádí neustále, pokud máte náramek na ruce (lze vypnout). Každý den tak máte neustále aktuální informace o krocích, ušlé vzdálenosti, převýšení a díky konstantnímu měření tepu také pasivní a aktivní energii. Neustálé měření tepu je skutečným pomocníkem, náramek také díky tomu dokáže přizpůsobovat vaši klidovou tepovou frekvenci a na základě ní následně vypočítá (s ohledem na věk a další parametry) vaše rozsahy tepových frekvencí včetně pásem, jako je „spalování tuků“ či „kardio“ nebo špičková frekvence. Krokoměr mi však přišel méně přesný, resp. oproti Mi Bandu 2 jej bylo snadnější obelstít, častěji zaznamenával kroky navíc a byl celkově štědřejší (klidně i o 10-20 %, možná je to druh motivace…). No a počítání vystoupaných pater je zvláštní, protože převýšení počítá, i když sedím v autě a vlastně se nehýbu (třeba po cestě z Plzně do Kolína nad Rýnem jsem „vystoupal“ skoro 40 pater).

I zde musí být, chtě nechtě, vítězem Fitbit Charge 2. Ale úplně jednoznačné to není – ano, je lépe vybaven, nabízí proto více funkcí a možností měření, ovšem krokoměr mi přišel méně přesný než u levnějšího Mi Bandu 2 a vystoupaná patra mají trochu jiný význam, než bych očekával.

Funkce a sledování aktivit

Podobně jako v případě senzorů je i ve funkcích a schopnosti sledovat různé aktivity levnější Mi Band 2 omezený, což by nemělo být překvapením. I tak toho nabízí ale dostatek, zvlášť po posledních aktualizacích mobilní aplikace, o které si řekneme dále. Inu, Mi Band 2 sám o sobě dokáže rozpoznat pouze chůzi pomocí krokoměru. Náramek vás umí upozornit, abyste vstali ze židle, pokud jste se v poslední hodině nehýbali. Jakékoliv další schopnosti je schopen nabídnout pouze spolu s mobilní aplikací. Obecně co se funkcí týče je Mi Band 2 především krokoměrem a v druhé řadě měřičem srdečního tepu, tím jsou také definovány jeho schopnosti poskytování informací – na displeji kromě času vidíte také ušlé kroky, vzdálenost (vypočítanou na základě kroků), aktivně spálené kalorie chůzí, no a samozřejmě aktuální tepová frekvence po měření, čímž nabídka samotného náramku končí. Upozorní vás však pěknou animací a vibrací, když dosáhnete svého denního cíle v počtu kroků. Náramek dokáže taky sledovat spánek, během kterého dokáže průběžně monitorovat i tep. Popravdě jsem tuto funkci nezkoušel, takže neumím potvrdit její správnou funkčnost, komentáře na internetu byly ale spíše pozitivní. Spolu s mobilní aplikací umí Mi Band 2 upozorňovat v daný čas jakýmsi tichým budíkem s vibrací, která je překvapivě účinná, plánovat upozornění lze i s opakováním, popis budíkům však žádný nastavit nelze. Upozorňovat při spojení s telefonem náramek umí i na hovory (včetně jména volajícího), které mi přišly nejpraktičtější a nejpoužitelnější, protože ostatní upozornění (jako SMS nebo další aplikace v podobě kalendáře, Facebooku, Skype aj.) se zobrazí jen na krátkou chvíli a nestihnete-li je, nic nevíte.

Fitbit Charge 2 tady oproti Mi Bandu 2 skutečně exceluje – kromě toho, že sám o sobě měří kroky, vzdálenost a neustále sleduje srdeční tep, takže podle toho dokáže rozlišovat a přizpůsobovat denně aktivní a pasivní energii, umí sledovat cvičení pouhým stisknutím tlačítka a navolením prováděné aktivity, spoustu aktivit dokáže rozpoznat i sám – zcela jistě zvládne chůzi a běh, Fitbit říká, že dokáže rozpoznat i jízdu na kole a další aktivity, jejich sledování jsem však vždy navolil ručně a nic nenechal náhodě, takže toto nemohu posoudit. Dle reakcí jiných uživatelů na internetu náramek skutečně některé aktivity dokáže automaticky rozpoznat, ale ani zdaleka stoprocentní to není. Podobně jako Mi Band 2 dokáže i Charge 2 vybízet k pohybu, dělá to však tím způsobem, že vyžaduje každou hodinu alespoň 250 kroků. Pokud jich nedosáhnete, deset minut před každou celou hodinou vás upozorní, kolik kroků vám zbývá. Tuto funkci jsem popravdě vypnul, protože mi nevyhovovala (nemohu vždy udělat 250 kroků – na meetingu kolegové těžko pochopí, že se chci jít projít). Monitorování spánku je zde samozřejmostí a zdá se mi, že funguje celkem solidně – za poslední měsíc jsem měl pouze dvě noci, které náramek nedokázal sledovat přesně (namísto podrobného záznamu získáte jen zjednodušený report). Fitbit Charge 2 nabízí také jakési chvíle řízeného dýchání, které vás mají uklidnit – mně osobně to přišlo jako zbytečnost a rád jsem ji vypnul. Podobně zbyečné mi přišly stopky. Možnost nastavit budíky je i zde, vibrace jsou však výrazně slabší než u Xiaomi (možná příliš slabý motorek v porovnání s velikostí a vahou) – to je trochu zklamání. I Charge 2 umí zobrazovat upozornění z telefonu, je jich však výrazně méně než v případě Mi Bandu 2, ovšem Fitbit to málo (hovory, SMS, kalendář) umí lépe, protože notifikace zůstane v paměti minutu, takže se dá zobrazit i zpětně, hovory zobrazují volajícího (oproti Mi Bandu 2 i s diakritikou) a v případě SMS vidíte i náhled zprávy, upomínky kalendáře jsou rovněž s popisem.

Vítězem je opět Fitbit Charge 2 (hlavně díky široké škále funkcí – ačkoliv některé považuji za neužitečné, máte možnost je používat, nebo vypnout a vždy je lepší mít více možností), ale jako vždy se Xiaomi Mi Band 2 držel a byl i přes třetinovou cenovku důstojným soupeřem.

Spojení s telefonem a aplikace

Bi Band 2 od Xiaomi s telefonem spojíte samozřejmě pomocí Bluetooth skrze aplikaci Mi Fit, kterou stáhnete z Google Play (pro Android) či App Store (Apple), oficiální alternativa pro telefony s Windows není, ale existuje výborná neoficiální varianta. První párování je celkem přímočarý proces – nainstalujete aplikaci, vytvoříte povinný Xiaomi účet („Mi Account“), vyhledáte náramek, párování potvrdíte tlačítkem na náramku a vše je hotovo. Následně se při každém spuštění aplikace synchronizují data, která je možné automaticky synchronizovat do Apple Health či Google Fit. Aplikace je v češtině a nedávno – při upgradu na verzi 3 – prošla příjemným „faceliftem“. Kromě správy účtu a profilu uživatele (věk, výška, váha apod.) také shromažďuje data z náramku, ukazuje aktuální stav i historii, nabízí monitorování váhy (buď pomocí Xiaomi váhy, která také komunikuje přes Bluetooth, nebo ručním zadáváním), spuštění měření tepové frekvence, no a samozřejmě umožňuje kompletní nastavení funkcí náramku, které ani jinak nastavit nelze – zobrazení informací a času na displeji náramku, funkce zvednutí zápěstí pro zobrazení času, ale také sledování spánku, stanovení denního cíle v podobě počtu ušlých kroků, pravidelná upozornění, když se nehýbete, no a samozřejmě také vibrační budíky a celou řadu notifikací z aplikací (hovory, SMS, kalendář, ale  také Facebook, Skype, WhatsApp a jiné). Na Androidu umí aplikace taky chytře odemykat telefon, je-li náramek (tedy i uživatel) v blízkosti. Nově umí aplikace také sledovat běh a jízdu na kole ve spojení se sledováním GPS skrze telefon. A pokud máte kamarády s Mi Bandem jakékoliv generace, můžete spolu sdílet informace a třeba se i trochu virtuálně hecovat. Každopádně, abych téma aplikace uzavřel, kromě omezeného počtu aktivit, jež lze sledovat, ale jež mě nikdy neomezovaly, mám asi jen jedinou výtku vůči občas nelogickému uspořádání a rozložení nastavení v aplikaci, jichž není málo, a ne vždy napoprvé uhádnete, kde je hledat, ač víte, že tam někde jsou. Abych nezapomněl, aplikací samozřejmě také aktualizujete firmware náramku, který Xiaomi překvapivě aktivně aktualizuje.

Fitbit Charge 2 si s telefonem logicky také povídá přes Bluetooth (a chcete-li, může si s telefonem povídat téměř neustále), aplikaci Fitbit stáhnete na všech platformách, což oceňuji – jak na Androidu, iOS, tak na Windows (včetně telefonů, desktopu a Xboxu). I zde skrze aplikaci také aktualizujete firmware náramku. Jen aplikace není v češtině, což může ledaskoho odradit… Proces párování je obdobně jednoduchý i zde (včetně založení tentokrát Fitbit účtu), ovšem ihned po spuštění aplikace poznáte, že tady jde o něco jiného – aplikace Fitbit je velmi ambiciózní a rozhodně se neomezuje jen na to být prostředkem pro komunikaci a nastavení náramku, naopak se chce stát jedinou zastávkou pro všechny informace o vaší aktivitě, energii, postavě a konzumaci včetně povzbuzování a poradenství (často placeného) – kromě kroků, pater, vzdálenosti, tepu, aktivních a pasivních kalorií, doby aktivity nebo váhy chce sledovat i příjem tekutin, kvalitu vašeho spánku, aktivní dny a konkrétní aktivity, hodinové plnění cílů (250 kroků za hodinu), stravování… Nemluvě o tom, že většinu z těchto parametrů můžete sledovat a aplikace a/nebo náramek vás na jejich plnění může upozorňovat. No a na dalších záložkách si k tomu můžete nastavit výzvy (od konkrétních jako „uběhni okruh v Yosemitském parku“ až po obecné „budu 10 dní v kuse cvičit“), cvičební sestavy (díky Fitstar), no a můžete taky sledovat přátele včetně zasílání zpráv. Na poslední záložce spravujete svůj účet, profil (včetně svých tělesných parametrů) a opravdu široké nastavení svého náramku (od frekvence synchronizace, přes styl zobrazení času, položky v menu a informace na displeji, až po vybízení k pohybu, budíky a notifikace – pouze hovory, SMS a kalendář). Skrze menu náramku lze několik uživatelem předdefinovaných aktivit sledovat (např. běh, chůze, jízda na kole – vše včetně podpory GPS z telefonu), k ostatním máte přístup z aplikace. Je toho prostě vážně spousta. To vše zní krásně (třeba ale pitný režim umí sledovat jen aplikace a neumí upozorňovat), ale má to hned několik ALE. To menší „ale“ spočívá v tom, že tím, že je aplikace tak vyšperkovaná a tolik toho umí, každá chybějící nebo nedotažená funkce o to víc zamrzí (ano, stále koukám na tebe, sledování konzumace tekutin, které chybí upozorňování či zadávání přes náramek). To větší „ALE“ pro mě však představuje nemožnost synchronizace s Apple Health či Google Fit, které jedině musíte – kvůli specifickým omezením Fitbit API – s větším či menším úspěchem řešit přes aplikace třetích stran. To mi u firmy, která tvrdí, že data jsou hlavně a především uživatelů, přijde nanejvýš ironické.

Výsledek tohoto kola? Vážně se musíte ptát? Samozřejmě na celé čáře Fitbit, který se o vás dokáže (téměř kompletně) postarat ve všech ohledech a funkce stále pravidelně přidává. Černý puntík dávám ale za chybějící synchronizaci s Apple Health.

Výdrž na baterii a nabíjení

Xiaomi slibuje u svého Mi Bandu 2 výdrž až 30 dní na jedno nabití. A i bez nějakého výrazného omezování se velmi blízko této hodnoty také můžete dostat – já se obvykle (se sundáváním náramku na noc a aktivními notifikacemi z telefonu) dostal zhruba na 25 dnů. S nošením náramku i na noc včetně aktivního sledování tepu výdrž klesne zhruba na 15 dnů. Je to trochu nezvyk vidět zbývající baterii 10 % a nemuset jít nabíjet… Když už mluvíme o nabíjení, to probíhá pomocí speciální miniaturní USB nabíječky – kapsli vyjmete z náramku, zasunete do nabíječky a nabíječku do jakéhokoliv USB portu, který najdete. Nabíjení trvá, myslím, zhruba 2-3 hodiny.

To Fitbit u svého Charge 2 uvádí „až 5 dní“ výdrže na jedno nabití. Smutně musím konstatovat, že jsem se dostal maximálně na 3,5 dne (automatické měření tepu celý den, sledování spánku), i když jsem laboroval s možnostmi šetření energie (vypnutí některých funkcí, jako je celodenní synchronizace), obvykle mi ale baterie vydrží dny tři a jdu nabíjet. Zde nabíjení probíhá velmi podobně, jen s tím rozdílem, že nabíječka má trochu delší kabel a má formát „klipsu“, který se na tělo trackeru nacvakne a ten se zhruba za 1-2 hodiny plně nabije.

V této kategorii je vítěz zcela s přehledem jasný – je jím Xiaomi Mi Band 2, který svou (téměř) měsíční výdrží na jedno nabití konkurenci drtí s rukou v kapse. Jen se o něco déle nabíjí.

Celkově

Kromě výdrže na baterii v mém „testu“ ve všech ohledech vyhrál Fitbit Charge 2. To ale není překvapení, to se očekávalo či spíše vyžadovalo. Je kvalitněji zpracovaný, hodnotnější, elegantnější, nabízí mnohem více funkcí a možností, celkově s ním nemůžete prohloupit. Pro mě je ale tento test spíše ukazatelem toho, jak dobře se několikanásobně levnější Xiaomi Mi Band 2 držel, protože se jedná o velmi levný náramek, který podle mě přinese více, než slibuje, a nejen začátečníkům může k plné spokojenosti sloužit, protože v tom, co nabízí, skutečně nedělá žádné (velké) přešlapy, pokud máte samozřejmě realisticky nastavená očekávání.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s