Matějův mišmaš #2 – Proč se neztrapnit, když to jde?

A druhá část Matějova mišmaše je tu! Tentokrát to bude trochu osobní, ze života, tak se neurazte!

Pozn.: Zajímavé, stále uvádím své příspěvky tak, jako by je opravdu někdo četl! To je ale spíš už deformace z “povolání” – recenze pár lidí opravdu čte a momentálně toho o moc víc netvořím, tak mě to tak trochu poznamenalo. Na druhou stranu, začínat příspěvek na blogu tím, že ho nikdo nepřečte, by bylo jednak tragicky hloupé, ale taky to člověku moc elánu do psaní nepřidá, že.

Téma II. – Proč se neztrapnit, když to jde?

conversation Nevím, jestli to znáte, ale mně se to poslední dobou stávalo poměrně často – máte se seznámit s někým důležitým, koho uznáváte, nebo je pro vás nějakým způsobem velmi cenný, či snad už toho člověka znáte, ale v rozhodující okamžik, kdy z vás má něco inteligentního vyjít, to nějak nevyjde. Nebo jinak – něco vyjde, jen to není tak úplně to, co jste zamýšleli. Říkáte si, co jste za idiota, že jste to v důležitou chvíli pokazili, ale hlavně co si o vás respektovaný protějšek pomyslí.

Nestává se často, že se osobně setkám s Dr. Budínem (možná si pamatujete – reprezentant společností Lockheed Martin a Bell Helicopter TEXTRON u nás), obvykle je to tak jednou, maximálně dvakrát do roka – CIAF a občas nějaké náhodné setkání. V e-mailovém kontaktu samozřejmě zůstáváme (i když opět vinou práce to i tady občas vázne, především z mojí strany), ale osobní setkání je osobní setkání. S Dr. Budínem se skvěle povídá, je to sečtělý člověk s obrovskými zkušenostmi z celého světa a naštěstí se mi už moc často nestává, že bych nějak blábolil (i když zdání klame, jak víme). Nejhorší ale byly začátky, kdy člověk neví, co říct, i přesto, že by moc chtěl – to je ale obecný problém; možná to ale souvisí i s tím, že jsem za těch sedm let trošku vyrostl.

To mi připomíná Lenovo (zajímavá asociace, vím – některá moje mozková spojení asi ještě nejsou úplně OK), které má výborného PR zástupce, resp. zástupkyni – Lenku Karlíkovou. To je osoba, kterou taky obdivuju především proto, že přes důležitou a odpovědnou práci, kterou dělá, zůstává úplně normálním, obyčejným člověkem. Ať už to zní jako zaryté klišé, je to tak. I v tomto případě mívám většinou problém s tím, jaké někdy při osobní nebo telefonické komunikaci plácám nesmysly, což člověka zas zpětně mrzí.

Moje významnější “bláboloviny” z poslední doby, na které si vzpomínám, jsou dvě – jednak v lednu na tiskovce Lenovo jsem konečně osobně poznal českého notebookového guru, Jirku Zimu (alias všem dobře známého swarma). S tím jsme se dali do řeči a z mého neskonalého drmolení nakonec mimochodem vyplynulo i to, že snad moderátora fóra Živě.cz dělám jen proto, že jsem se nad nimi slitoval… No… tak to samozřejmě není – naopak, je to pro mě velká čest. To jsem se jen do těch svých “řečí” zas tak zamotal, že jejich zamýšlený smysl zůstal skryt a zamlžen (snad mi pomůže kurz rétoriky v dalším semestru).

Co mě ale mrzí suverénně nejvíc, je trapná situace, kterou jsem zapříčinil na školní akci, kam mě pozval sám hlavní účastník – byla to oslava, resp. rozloučení s hostujícím profesorem Sinclairem, který působil rok na naší fakultě (přestože jsme se do té doby vůbec neznali a nikdy neviděli, hned jsem si uvědomil, jak výjimečný a přátelský člověk to je). Hostem zde byl i můj současný učitel angličtiny, Američan Steve Riley, což je mimochodem další z lidí, které obrovským způsobem uznávám. Všiml si, že na oslavě prakticky nikoho neznám, a tak se mě ujal – že si se mnou popovídá. Během konverzace, která byla mou vinou totálně neplodná, a která se měla samozřejmě původně ubírat klasickým veselým směrem, jsem zcela neúmyslně zabrousil ke svým osobním problémům, pak následovala nějaká ta “trapná ticha”, která jsem završil tím, že jsem na sebe nešťastnou náhodou vylil nedopité pivo (mimochodem moje první; za celý večer jsem vypil dvě)… O to horší bylo, když jsem si uvědomil, že do doby, než si ke mně Steve přisedl, se výborně bavil. Co dodat? To byla totální katastrofa a ještě dlouho poté jsem si vyčítal, že jsem se akce vůbec zúčastnil.

Na závěr trochu odbočím – vzpomněl jsem si díky tomu poslednímu trapasu na asi nejlepšího učitele, který mě kdy učil; učitele, kterému vděčím vlastně i za to, že studuju školu, kterou studuju – nebýt jeho, nikdy bych se matematiku nenaučil (nehledě na to, že kdybych mu řekl, že jsem měl z Matematiky II. jedničku, asi by mi neuvěřil, nebo by se smál). Jedná se o pana Dr. Cejnara ještě z Gymnázia Dobruška. Nikdy jsem mu, myslím, nepoděkoval, což je obrovská škoda.

Advertisements

Posted on 31.8.2010, in O mně.... Bookmark the permalink. komentáře 2.

  1. Stane se to každýmu, z toho si nic nedělej.Hlavní je, na takové akci, nikdy neřešit osobní problémy a to ještě s lidmi, s kterými si večer nezajdeš jen tak do hospody na pivo. Ale přežils to, to je hlavní. Teď jenom jak z toho ven.

  2. No hlavně si myslím, že pokud je to fakt skvělej člověk, tak tomu bude rozumět… ono totiž když člověka něco "hlodá" uvnitř, tak se to vyplaví navrch při setkání s někým, kdo je pro nás "autorita"… 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: