Rovnost a spravedlnost

Normální

Člověk kolem sebe stále slýchá o rovnosti a spravedlnosti, hlavně v souvislosti s politikou a soubojem těch „správných“ a těch „špatných“ (za proměnné v uvozovkách si dosaďte, koho vám je libo). Při dlouhé cestě ve vlaku mě proto napadlo napsat takové menší pojednání o rovnosti a spravedlnosti, tak se neurazte, že jsem si něco takového dovolil, ale třeba se dočtete něco nového, možná vám něco bude připadat i rozumné a možná s něčím nebudete souhlasit, ale takový je život.

Modří a oranžoví

Modří mají své představy o ideální budoucnosti a systému, oranžoví jakbysmet. V prvním případě se limitně blížíme ke kapitalismu, v tom druhém zase k socialismu. Kapitalisté, nebo spíše „volnotržníci“, nad nimiž stojí božská, uznávaná a všeřešící ruka trhu, kterou nikdy nikdo neviděl, ovšem pevně v ni věří (zde je vidět, jak je důležitá víra), vycházejí z toho, že jsme si všichni rovni, všichni bychom měli mít tedy stejně nastavená a především vyčíslená pravidla a právě onen trh, nad kterým naše ladná ručka dlí, vše podstatné vyřeší. Lidé jsou svéprávní, tak co jinak s nimi – ať se starají, chtějí-li se dobře mít, vždyť mají všichni stejnou šanci.

Socialisté to vidí trochu jinak. Lidé jim až tak svéprávní nepřijdou (no, co si budeme nalhávat, ono to tak opravdu je), vidí mezi nimi velké rozdíly, o rovnosti se snad ani nedá uvažovat, proto je nutné se o ně postarat a rozdíly vykompenzovat. Od kompenzování jsou tu ti šťastnější, úspěšnější, ti s většími majetky a vyššími příjmy.

Jsme si rovni?

Co je tedy správně? Inu, odpověď na tuto normativní otázku samozřejmě neexistuje, ale ideální stav leží někde mezi našimi dvěma barevnými tábory. Modří (a také klasičtí ekonomové) mylně vycházejí z toho, že jsme si všichni rovni, tedy že na tom jsme všichni stejně. Každý psycholog nebo sociolog vám tuto myšlenku okamžitě vyvrátí slovem „blbost“, a to z jednoduchého důvodu – každý jednotlivec je jiný, každý z nás má jiné fyzické a psychické dispozice, z nichž velkou část nikdy nezměníme. Jinými slovy – student zvláštní školy nebude dělat manažera, vozíčkář se těžko uživí jako poslíček, nadaný sirotek s nedostatkem správné výchovy to zase velmi pravděpodobně nedotáhne tak daleko jako méně nadané dítě s kvalitním rodinným zázemím. Proto je opravdu scestné říct, že máme všichni stejné šance, že jsme si před ekonomickým systémem rovni.

Rovná daň

Nedávno jsem zaslechl partu „teenagerů“, kterak si povídají o rovné dani. Poměrně silně se shodli na tom, že „jedině rovná daň a nic jiného“. Inu, s tím já nesouhlasím a samozřejmě hned vysvětlím proč. Ano, opravdu hezky vypadá stejná míra zdanění pro všechny – proč by měl někdo platit poměrně víc a někdo míň? Když dáme všichni ten svůj stejný desátek, nikdo nebude moct být nespokojený, každý dal relativně stejně. Ano, relativně je to pravda. Ovšem podívejme se na to jinak. Pětapadesátiletý invalidní důchodce, který celý život tvrdě pracoval, může jen těžko dělat fyzickou práci. Nezbude mu nic jiného, než si sednout někam na vrátnici (pokud má to štěstí a takovou práci sežene) za minimální mzdu a domů nosit pár korun. Tak mu tedy sebereme 20% příjmu. Pětatřicetiletý vysokoškolák se už propracoval do vyššího managementu a dostává tomu přiměřený plat. I jemu sebereme 20% platu. Znamená těch 20% ale pro oba opravdu stejně? Pro našeho invalidu to znamená nakupovat v Lidlu, protože na kvalitnější, značkové potraviny nemá peníze, když jeho děti studují, aby se měly líp; znamená to pro něj nemoci si koupit novou pračku, která odešla, nemoci manželce koupit pohodlné boty, když ji trápí bolesti nohou. Pro manažera představuje těch 20% večírek, na který nemůže jít, značkovou bundu, kterou si nemůže koupit, nový mobil, který se mu líbí.

Řekněme to ještě trochu jinak – pro skupiny s nízkými příjmy znamená těch 20% šetřit na nezbytných statcích. Pro střední a vyšší příjmové skupiny je to nutnost žít méně pohodlně, snížit spotřebu zbytných či luxusních statků. Je to totiž jednoduché – určitá (v podstatě) fixní část příjmu je vždy vyhrazená na nákup nezbytných statků, jako je jídlo či ošacení, zbytek pak slouží jednak k nákupu kvalitnějších statků nezbytných a jednak na pořizování těch zbytných až luxusních. U našeho vrátného tedy už zasahujeme do statků nezbytných, i když tím „jen“ snížíme jejich kvalitu, protože nepředpokládám, že by umíral hlady. Manažerovi zase ukrojíme část financí na zbytné a luxusní statky. Opakuji tedy svou otázku – opravdu je to rovná daň a opravdu těch 20% znamená pro oba stejně?

Rovnost podle socialistů

Socialisté si problém (ne)rovnosti uvědomují, proto jej chtějí řešit finanční podporou. Potíže na sebe ovšem ani tady nenechají dlouho čekat – být sociální je fajn, ale obvykle (a u nás pravidelně) sklouzne šlechetnost a podpora až k nerozumnému a necílenému populistickému rozhazování typu „pastelkovné“ či „porodné“. Sociální systém navíc obvykle zapomíná na důležitý prvek motivace (stimulace), resp. chápe jej obráceně – motivace zde probíhá podporou, pomocí. Čím je pomoc vyšší, tím by se přece motivace měla zvyšovat. Jenže chyba lávky – ono je to od určitého okamžiku přesně naopak. Proč bych pracoval za minimální mzdu, když stejné peníze dostanu od úřadu práce jen za to, že doma zevluju? (V tomto konkrétním případě ale narážíme na velký problém, protože práce je prostě součást lidského života. Lidé dlouhodobě nezaměstnaní ztrácí společenské návyky, kontakt s realitou – dlouhodobá nezaměstnanost obecně ničí společnost.) Velká spousta sociálních opatření je zase velmi špatně cílená – dobrým příkladem je zvyšování důchodů, což je ale spíš problém populismu. K čemu důchodcům je, že vezmu balík peněz a rovnoměrně je rozpustím v důchodech (tady je trochu analogie s rovou daní)? Pro důchodce s velmi nízkými důchody to je karton mlíka, tedy pomoc nulová (150 Kč nevytrhne ani nejnižší příjmové skupiny); pro důchodce s rozumným důchodem je to zase zbytečný příjem (mohou si třeba zajít na pivo).

A spravedlnost?

No a co ta spravedlnost, kterou jsem zmínil? S tou je to o mnoho složitější, ale na druhou stranu zase strašně jednoduché – žádný systém není spravedlivý; spravedlnosti není nikdy možné dosáhnout, protože někdo na systému vždy vydělává a někdo ho zase dotuje, vždy bude někdo spokojený a někdo nespokojený. Jde asi jen o to vymyslet systém takový, ve kterém budou všichni trochu nespokojení, ale hodně spokojení. Ovšem obecně by jakýkoliv systém měl být solidární – ne tak moc, jak by si to představovali oranžoví a ne tak málo, jak to vidí modří.

Jak to vidí Matěj?

Asi to z článku vyznělo – ideální stav pro mě by byla kombinace ODS a ČSSD. Toho ale bohužel za stávající situace není možné dosáhnout, protože politika je bohužel plná hloupých, neschopných gaunerů, kteří čas, který jim byl dán (a který je královsky placený včetně služebního ThinkPadu T61/T500), využívají jen k tomu, aby se pohádali, na truc si prosadili nesystémové zákony a kamarádům (za pár drobků) přiklepli dálnice a jiné státní zakázky za miliardy. Skepse? Co jiného!

(V příspěvku najdou nejenom více znalí mnoho polopravd – omlouvám se. Dopustil jsem se jich vědomě zjednodušováním.)

Reklamy

4 thoughts on “Rovnost a spravedlnost

  1. Vladimír

    S tím zdaněním budiž. Ale ruku v ruce s tím by měl jít volební systém, kdy volební právo, potažmo "síla hlasu" by byly dány množstvím peněz odvedených do systému (daně) od posledních voleb – tedy by se každému vypočítal nějaký "osobní koeficient" a takovou by měl jeho hlas platnost. Ti na podpoře, důchodci a státní zaměstnanci bez volebního práva (jelikož systém neživí, ale žijou z něj). To by mohlo fungovat. Jenže to nikdy neprojde :-DA druhá varianta která by mohla fungovat je "osvícená diktatura" – tedy nedemokratická vláda jednoho člověka/rodiny. Ale ukaž mi nějakého osvíceného diktátora 🙂 A i kdyby se nějaký našel, tak ho pravděpodobně brzo někdo sejme 😦

  2. Vladimír

    BTW jen čekám, kdy současný společensky a finančně neudržitelný stav přeroste do bojůvek "goverment versus socky" a následně v různé "revoluce" a občanské války….Za mnohatisíciletou historii lidstva to tak zatím vždycky dopadlo. Tím se zredukují stavy, uvolní se zdroje a otevře se prostor hospodářskému růstu…a můžeme jet nanovo :-s

  3. Rovná daň je spíše spravedlivá daň. Je to špatně pojmenováno. Rovná daň by znamenala, že všichni dají stejně. Ale to v případě procent nedají. Student živnostník, který vykonává činnost, kde je potřeba vzdělání a znalosti – platí daň 15% ze zisku. Řekněme, že má měsíční zisk 20 000, protože opravdu hodně pracuje a jeho práce je potřeba. Zaplatí tedy 3 000 Kč(neberu v potaz další daně a poplatky, soc a zdrav atd, kde také zaplatí více(i když jako student má úlevy)). Pak náš vrátný živnostník, bude mít měsíční zisk 10 000 a z něj tedy zaplatí 1 500 Kč. Rovná daň by znamenala, že oba zaplatí stejně. Jestli chcete zavést daň za úspěch, pak jdete sám proti sobě. Závist je mocná lidská vlastnost a hýbe světem. Vydělal polovinu, zaplatí poloviční daň. Kde je nespravedlnost? Nikde. A rovnost? Taky nikde. Kdyby měla být rovnost – berou oba stejně a odvádí stejně velkou částku.

    • Je hloupost říkat, že je něco spravedlivé. Nikdy není nic spravedlivé, resp. univerzální spravedlnost neexistuje.

      Rovná daň tak, jak ji chápou daňoví experti, ovšem není ani to, o čem píšu v příspěvku, ani to, o čem píšete Vy. Rovná daň je daň, kdy je nízká míra zdanění uvalená naprosto na vše, člověk tedy jen přizná všechny příjmy (od výplaty, přes členství ve fondech, dividendy, odměny jednatelů/společníků, prodej hrušek ze zahrady… prostě vše) a z nich odvede daň. Žádné složité výpočty, žádný složitý byrokratický aparát, žádné úlevy, tedy v podstatě žádné daňové úniky (náklady na reprezentaci, falešné prokazování nákladů na podnikání, paušály, …).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s