Nepřístupná šestnáctka – moje životní láska

Normální

Začalo to zhruba před patnácti lety. Když jsem ji prvně uviděl, rozbušilo se mi srdce a připadala mi jako anděl vznášející se na nebi. Proplouvala sněhově bílými oblaky a nebeská modř dělala uklidňující pozadí. Když se ze zlatavého kotouče stala rudá, k zemi se sklánějící žhnoucí růže, člověk mohl byť jen na ten krátký okamžik spatřit to, co světlo zahalovalo jako nejtemnější tma – každý záhyb, každý ve světle nenápadný výstupek byl najednou v tom měděném odlesku tak jasný! Jenže najednou se otočila – jako by se snad vyděsila – a byla v mžiku oka pryč. Bez rozloučení. Ale ona se vrátí!

Co to plácám?

Nebojte se, nezbláznil jsem se. Dokonce jsem si ani nenašel novou "babu". Rozhodl jsem se totiž napsat o mé životní lásce, které jsem byl ale na chvíli nevěrný. O tom ale až později. Kdo to tedy je? O kom že to píšu? V tuhle chvíli by bylo asi spíš na místě použití jiného zájmena, jakéhosi neosobního, neživotného, chcete-li, mluvíme tu totiž o nadzvukové víceúčelové bojové stíhačce pro plnění operací za všech povětrnostních podmínek a v noci, mluvíme tu o F-16 Fighting Falcon.

Proč ona?

Nevím vám ani proč nebo co mě na tomhle konkrétním letadle tak zaujalo, že ho prostě nemůžu dostat z hlavy. Ale je to tak a už se toho (doufám) nikdy nezbavím. (Oh, pardon, já jsem se vlastně nezmínil o tom, že mou velkou zálibou jsou právě letadla – teď je to ale snad jasné.) Tím prvotním impulzem snad byl béčkový americký film Železný orel (mladý student a syn zajatého vojenského pilota, Doug Masters, se rozhodne, že si se starým kamarádem od USAF vypůjčí dvě F-16 a tatíka zachrání). Přirozeně v něm hrály hlavní roli letouny F-16 (izraelského letectva, takže v pouštním maskování) a rytmické písničky (třeba One Vision od Queenu).

První setkání

Poprvé jsem F-16 viděl na vlastní oči na leteckém dnu CIAF v roce 1998 a musím uznat, že to bylo fajn. Tenkrát jsem ale nebyl VIP, což mělo za následek třeba fakt, že jsem tu duralovou krásku (dokonce dvoumístnou verzi nejnovějšího blocku) neviděl při přistání a rolování – řekněme, že má tělesná konstituce v 10 letech nebyla slučitelná s tím, aby se to povedlo (byl jsem malý, proto jsem přes lidi vepředu neviděl).

Krátká nevěra

Zhruba kolem roku 2000 jsem byl ale mojí F-16 nevěrný. Nějak se to ve mně přepnulo a najednou byl koníček číslo 1 hokej. Začal jsem proto hrát hokejbal (jako brankář – ne moc úspěšně) a mým vzorem byl Dominik Hašek. Po pár letech se ale všechno vrátilo do starých kolejí a F-16 byla zase "number one". Nebudu zastírat, že k tomu velkou měrou přispělo seznámení s Dr. Milanem Budínem, zástupcem společností Lockheed Martin a Bell Helicopter TEXTRON pro ČR a SR (nesmím zapomenout opět poděkovat za vše). Od roku 2003 jezdím na letecké dny CIAF jako VIP, což už z mých minulých příspěvků asi víte. Každý rok mám tedy možnost se na jeden den podívat do trochu jiného světa, kde se ale nějak moc mluví anglicky smile_regular. Za tu dobou jsem dokonce měl tu možnost osobně vidět velvyslance USA, mnoho armádních pilotů, osobně se setkat a podat si ruku s prezidentem (a CEO) Lockheed Martinu, panem Robertem J. Stevensem a seznámit se s Jimem Baarem, který je z Texasu a pro LM pracuje (oddělení, které vyrábí modely produktů, obvykle i ve velikosti 1:1 na výstavy jako je pařížský aerosalon). To je samozřejmě všechno hezké, ale každý rok tím pádem získávám možnost na vlastní oči vidět ve vzduchu i na zemi různé typy F-16 (od izraelské F-16A až po nejnovější polskou F-16CJ).

Kráska v akci

Jelikož je pravidlem, že nejlepší čísla CIAFu přichází na řadu až v pokročilejší části programu, musí F-16 zákonitě jít na řadu jako jedna z posledních. Je to opravdu tak a každý rok si na ni (i přes častý odpor rodiny, která říká: "Kdy už pojedeme domů, Matěji?") rád počkám. Já chápu, že není možné dost dobře popsat člověku, který to v sobě nemá, co to pro mě znamená vidět mojí šestnáctku ve vzduchu pár (set) metrů ode mě, věřte, že je to pro mě něco úžasného, něco, co si prostě nemůžu nikdy nechat ujít – jak si ta krasavice naroluje na začátek vzletové dráhy, najednou se ozve hrozně příjemný rámus, motor jede na plné obrátky, tryska se na plno otevře, za letounem je svítící kužel plamene (přídavné spalování alias forsáž), který žene letadlo na vzlet. Při nějakých 220 uzlech se letadlo odlepí od země a předvede strhující a šíleně hlučné číslo – to prostě miluju heart.

Poprvé sami

Když byly F-16 zase ve hře o nový stíhací letoun pro AČR (známe, jak to dopadlo – díky, pane Kostelko), Milan Budín mě vzal spolu s delegací různých papalášů (a CEO Lockheed Martinu) na prohlídku belgické F-16 MLU, která si odlétala své číslo s pilotem Michaelem Koosem. Dokonce mi řekl, že to s pilotem dohodnul a pustí mě do kokpitu – myslel jsem, že se radostí zblázním (zvlášť, když to bylo, myslím, zrovna ten první rok). Přišli jsme k letadlu a já byl poprvé v životě tak blízko u F-16ky! Před chvílí dosedla, takže ještě nebyla ani zakrytovaná (nasávač, tryska a další části letadla se zakrývají takovými červenými kryty a fáborky). Člověk se kolem ní mohl projít, "pohladit" si ji a cítit tu vůni spáleného kerosinu. Všechno vypadalo strašně obrovské – nasávač, motor, lopatky dmychadla – prostě všechno.

Bylo to tu – měl přijít ten okamžik, kdy si sednu do vystřelovací sedačky ACESII, kdy budu mít mezi nohama žluté táhlo katapultu, po levici ovladač rychlosti, v pravé ruce knipl (tedy kompletní ovládání HOTAS), před sebou průhledový displej HUD se zorným úhlem 28°… Jenže najednou přišel chlapík z bezpečnosti, že letadlo stojící vedle (MiG-29) zrovna startuje, a že tu tedy nesmíme být a celou delegaci vyhnal. Ze splnění snu tedy bohužel nebylo nic. Bohužel…

Letecké simulátory

F-16 mne dohnala až tak daleko, že jsem na počítači dokonce i virtuálně lítal. Začalo to stařičkým simulátorem od Digital Intergration s prozaickým názvem F-16 Fighting Falcon, který byl, ač jsem to tenkrát nevěděl, velmi nepřesným, jednoduchým, až arkádovým simem F-16. Dlouho nic nebylo, až jsem přesedlal na slibný Falcon 4.0, jehož další vývoj byl bohužel ukončen, a proto neměl žádnou valnou budoucnost. Naštěstí pak ale přišla parta Lead Pursuit, která falkona oživila a udělala jeho novodobý remake v podobě Falcon 4.0: Allied Force, tedy z operací v bývalé Jugoslávii. Simulátor to byl opravdu dobrý (hrál jsem ho na 97% realističnosti). Jen pro představu – jenom přistávat jsem se učil víc než týden. Jedná se o opravdový hardcore simulátor se vším, co k tomu patří. Pak ale nebyl čas a musím bohužel přiznat, že už jsem ho dobré možná 2 roky nehrál, což je škoda. Možná se k němu časem někdy rád vrátím a pevně v to doufám.

Co na závěr?

Nevím. Tak aspoň video – intro z Allied Force, kde uvidíte F-16 ve všech možných polohách smile_wink.

Reklamy

4 thoughts on “Nepřístupná šestnáctka – moje životní láska

  1. Matěj

    Vláďa: Jo, letadla, o kterých píšeš, jsou vážně fenomén, ale od mého srdce jsou přeci jenom o notný kus dál než třeba F-15, F/A-18 a podobně. Co se týče německých projektů – znám je, rády bývají předmětem různých retro sci-fi – hezky se na ně dívá, často ve filmech vzbuzují jakýsi pocit tajemna až okultismu (to je ale spíš tím, že to tak tvůrci podávají), ale jinak se jednalo o naprosto špičkově a totálně nadčasově navržená letadla.

  2. Vladimír

    s tím nadčasovým designem máš pravdu – vždyť B2 jako v současnosti asi designově nejpokrokovější letadlo je skoro totéž, jako Horten…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s