Co nemoc dala a vzala

Myslím, že jsem nikde moc nepsal o tom, jak se mi v lednu 2004 lehce změnil proud života. Chtěl jsem o tom dlouho napsat – ne proto, že bych chtěl nějakou lítost, která mimochodem ani není na místě, ale asi prostě proto, abych to všechno nějak ze sebe "vypsal", protože o tom přímo nerad mluvím. Takhle si to můžu sesumírovat a hodit na papír… Navíc se blíží mé dvacetiny, mám na celou věc dneska taky trochu jiný pohled, názor a jinak to celé i popíšu… Prostě nevím, co už na začátek dalšího psát – pokud vás zajímají nemoci, nemocnice a (poměrně) šťastné konce založené na reálných událostech, klidně si to přečtěte.

Z chřipky na áru

Začátkem ledna 2004 jsem dostal chřipku. Nic zvláštního, řekne si člověk. Můj stav se ale zhoršoval, měl jsem teploty, ale nedělo se nic nenormálního. Po pár dnech jsem ale celý den proležel v posteli, aniž bych vyšel z pokoje. Večer to mamce už nedalo a šla se na mě podívat – měl jsem horečku, mluvil jsem naprosto z cesty, nebyl jsem schopný ani běžných úkonů – mozek byl prostě nějak mimo. Když mě dovlekli na záchod, ptal jsem se, co mám dělat… Mamka, zdravotní sestra, na nic nečekala, celkem rychle pochopila, že chřipka to asi nebude, a tak jsme v noci, mrazu a sněhu nasedli do auta a letěli na pohotovost do nemocnice do Rychnova nad Kněžnou. (Tady už budu malinko méně konkrétní, protože z toho si prakticky nic nepamatuju, všechno pouze z vyprávění.)

V Rychnově měli zimu, sníh a zelené stěny – to je všechno, co si pamatuju. Doktor po mně chtěl, abych si sáhl ukazováčkem na nos – prostě klasická neurologická prohlídka – jenže toho jsem nebyl schopný. Sahal jsem si všude, jen ne na nos. Doktor zřejmě záhy pochopil, že to je závažnější problém (mamku strašil i s nádorem na mozku) a bez okolků mě nechal převézt sanitou do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Tam už se děly věci! Začaly mi selhávat orgány, dýchat za mě musel stroj… Nejhorší bylo, že nikdo nevěděl, co mi je. Dělali mi různé rentgeny mozku, magnetické rezonance, pokud si pamatuju, říkali, že jsem byl i na tomografu. Rychle přišlo rozhodnutí, že nejbezpečnější bude, když mě uvedou do umělého spánku – tak budou mít víc času, protože v normálním stavu bych asi umřel.

Týden jsem byl v umělém spánku na přístrojích, doktoři – mimochodem výborní doktoři a sestry – do mě lili hodně silná antibiotika. Po tom týdnu doktoři naznali, že už je můj stav stabilizovaný, takže mě začali pomalu probírat. První, komu dali vědět, byla samozřejmě maminka – a byl to taky první člověk, kterého jsem potom viděl. Samozřejmě všichni čekali, jak po probuzení dopadnu – nikdo nevěděl, jaké škody na mozku mohla nemoc zanechat, proto byly odhady doktorů (už kvůli tomu, aby nevzbuzovali přílišné naděje) dost opatrné. Abych to zkrátil – mozek zůstal v podstatě nedotčen.

Co že jsem to tedy měl? Byl to silný zánět mozku alias (celým popisem) závažná komatózní meningoencefalitida. A jak se mi to přihodilo? Štípl mě komár (klíště jsem nikdy neměl)! Moc se to neví, ale přestože je za průvodce meningoencefalitidy (tedy zánětu mozkových blan) považováno klíště, nakazí jen asi 30% nemocných, zbytek se nakazí jinou cestou – třeba právě přes komára. Takže si napříště rozmyslete, že se nemá dělat z komára velbloud J. Abych to dokončil – nikde se původ nemoci zjevně nenašel, pouze v míše se našly zbytky DNA borelie, která byla označena za viníka.

Vstát z lůžka

Nevěřili byste, jak je těžké po týdnu v umělém spánku vstát nebo se jakkoliv hýbat! Strašně mě bolely záda – při pohybu jsem do nich dostával úplné křeče, ruce a nohy byly prakticky nepoužitelné. Nemohl jsem chodit na záchod, nemohl jsem se zvednout z postele, první dny mě museli krmit. Řeknu vám – opravdu nic příjemného. Bolesti zad mi vydržely po celý pobyt v nemocnici (zhruba měsíc) a zbavoval jsem se jich ještě doma (nemohl jsem třeba déle sedět a podobně). Všechno se muselo znovu aktivovat – musel jsem dělat speciální cviky, kvůli kterým jsem musel koupit cvičební nafukovací míč. Navíc jsem musel držet zpočátku velmi přísnou dietu, protože silnými dávkami antibiotik jsem měl dost poškozená játra a ledviny – mastná jídla jsem musel vynechat úplně (a nedělají mi dobře dodnes).

Co dál?

První věc, která nastala, byly léky – třikrát denně hrst těch nejsilnějších a pekelně drahých léků (dávky se po půl roce snižovaly a za dva a půl roku ustaly úplně). Každopádně jsem měl na tyhle léky přísný zákaz alkoholu, takže své "nejlepší roky" jsem prožil naprosto střízlivý J. Pravidelně jsem chodil (a chodím) na neurologické prohlídky. Zpočátku každý měsíc, dnes už pouze jednou za tři čtvrtě roku. Pokaždé mi natočí EEG (elektroencefalogram – snímání mozkové činnosti). Po návratu z nemocnice jsem musel ukončit studium pátého ročníku gymnázia, který jsem opakoval. Jakákoliv fyzická i silnější psychická činnost byla zakázaná. Byl jsem hrozně unavený, zpočátku jsem se těžko déle soustředil. Samozřejmě mi to po čase nedalo, a jelikož jsem byl hokejbalový brankář (ne profi), občas jsem s rukama zašel na hřiště. Hned první den, kdy jsem si na chvilku zahrál, jsem dostal teplotu, dostavila se silná únava a bylo tedy jasné, jak dál.

Měl jsem a dodnes mám tzv. únavový syndrom. Jakákoliv činnost mě unaví mnohonásobně víc než "normálního" člověka. Samozřejmě se to během těch 4 a půl roku silně zlepšilo, ale už se toho nikdy nezbavím. Zní to sice jako klišé, ale už nikdy nebudu úplně v pořádku – můj nervový systém má silně narušenou imunitu, imunitní systém těla taky není, co býval, takže všechno musím dělat tak nějak s rozumem, což nechci, ale časem přicházím na to, že to jinak nepůjde. Správně bych měl mít pravidelný denní režim, neměl bych chodit pozdě spát, neměl bych se fyzicky zatěžovat… Však to znáte J.

Zlatý věk

Přestože pro mě byl sport dlouhé roky tabu, nevydržel jsem. Jak to šlo, chodil jsem si občas zahrát hokejbal, floorbal… Kamarád z týmu, mimochodem budoucí právník, mě začal vést k tomu, že bych měl cvičit v posilovně. Jen vsuvka – nebyl jsem hubený, spíš naopak, proto já a posilovna nebo nedej Bože já v posilovně – to prostě nešlo do sebe. Vždycky jsem byl sportovní antitalent, jen hokejbal mi celkem šel. No… možná to bylo proto, že nebyl jiný idiot, který by sebou plácal o zem na asfaltu… Každopádně se to Honzovi (ten kamarád z týmu) povedlo a pravidelně jsme spolu chodili třikrát týdně do posilovny zhruba dva roky. Pak jsme na sebe neměli tak nějak štěstí – především proto, že Honzovi přituhovalo na studiích – ale já chodil do posilovny i bez něj. Většinou jsem chodil s přítelkyní, protože prostě není dobře, když na benchi zvedáte maximálku a nemá vás kdo jistit. Jasně – taky to jde, ale za bezpečný kousek bych to nepovažoval. Kam jsem se s posilováním dostal? Jednak – neberte to tak, že jsem ze sebe chtěl mít malého Arnolda (tomu se spíš blíží Honza, který je pro mě v tomhle směru obrovský vzor). Chtěl jsem si prostě zlepšit kondici. Ale co si budeme povídat – člověk zhubne a vidět to na těch rukách i trochu je. Hlavně má ale člověk daleko větší kondici – jen tak se nezadýcháte, nic vás hned nerozhází. Je to prostě fajn. Kam jsem se tedy dostal? Honza měl vždycky heslo, že člověk má uzvednout tolik, kolik váží. Vážím 68 kg a to se mi bohužel nepovedlo – na benchi jsem se dostal na 65 kg.

Období úpadku

V téhle době se nám taky rozjela amatérská liga. Bylo to fajn – spousta zápasů, spousta lidí, spousta tréninků, příprav, do toho posilka… Skončilo to na týden v nemocnici v Hradci. Co se dělo pak, asi není úplně nutné extrémně popisovat. S hokejbalem jsem musel definitivně skončit (zbyla mi jen poslední hokejka, která stojí v rohu v komoře, má můj oblíbený namotaný velký špunt na konci a na sobě nápis "#30 Gottwald"). Přiznám se – to mi lehce zvlhly oči. Zanedlouho potom jsem musel skončit i s posilkou, protože jsem to už nezvládal. Tahle situace trvá dodnes – mám to jako na houpačce. Mám dobré období, ale pak vždycky přijde týden nebo dva, kdy jsem permanentně unavený. To prožívám třeba teď. Za pár dní to bude zase v pořádku, teď mě ale drží na nohách Red Bull.

Komické třeba je (a pro kamarády dost nepochopitelné), že z různých akcí odcházím jako první – obvykle se nezdržím přes půlnoc (ani na maturitním plesu jsem nebyl o moc dýl než do půlnoci). Nechce se mi to nikomu vysvětlovat. Ti, co mě znají, to vědí, ostatní kroutí hlavami a říkají: "To je debil!" Nedá se ale nic dělat. Víte, jak to vypadá po takovém flámu? Dva až tři dny jsem nepoužitelný – naprosto unavený, naprosto přetažený a nepomůže na to nic – ani spánek. Člověk prostě musí počkat, až to přejde.

Mám dny, že si říkám: "Dneska by to šlo – nezajdu do posilky? Aspoň si zaboxovat do pytle…" ale odpověď je vždy radši ne. Místo toho vytáhnu karimatku a dám si sto sedů lehů. Dělal jsem je každý večer, měl jsem v plánu (jako mnohokrát předtím), že budu dělat 200 denně, ale… houpačka se přehoupla a máme tu zase vlnu únavy. Tak třeba za měsíc nebo za čtvrt roku J.

Advertisements

Posted on 17.8.2008, in O mně.... Bookmark the permalink. Komentáře: 4.

  1. Ano, bohužel zdraví máme jenom jedno a je s kupodivu jak zdravého člověka skolí nejaký ten virus o velikosti neměřitelno. Jsi velký bojovník a máš můj obdiv jak si se s tím popral. Přeji ať je více času lépe než hůře.

  2. Vladimír

    držímpalce do budoucna. s tím sportem – prostě to chce nehrotit, když se budeš cítit dobře,tak něco dělat, když ne, tak odpočívat – vždyť hlavně by tě to mělo bavit 🙂

  3. ty vole, to sis teda opravdu sáhl na dno. máš můj velký obdiv. držím pěsti, aby ses v budoucnu pouze a jenom zlepšoval. a jak napsal Serža, nic nehroť a sport dělej jenom pro radost.

  4. Původně jsem sice nechtěl reagovat, ale díky moc všem za podporu. Sportem je teď pro mě práce (momentálně, jak víte, doma). Poslední zhruba dva roky jsem (i přes silný odpor rodičů – to se přiznám) tak nějak zkoušel, co vydržím. Když jsem musel hokejbal a posilku "pověsit na hřebík", našel jsem jinou formu – dost jsem pracoval. Celý týden ve škole, pak v pátek odpolední v Tescu, v sobotu třeba celý den v Tescu a často i neděle. A ne – kvůli penězům to vážně nebylo. V tomhle směru musím objektivně říct, že jsem dost (řekněme) "nerozumný", ale já to nějak nemůžu vydržet. Je ale pravda, že teď (v poslední době) jsem celkem "uklidněný" a ještě by se dalo říct, že to vedu tak nějak v normálu.
     
    Taky moc děkuju za přání "ať je víc líp než hůř"! Nejhorší období mívám právě v létě, takže už aby to přešlo :-).
     
    Vláďa & Doom: No jo, bavit určitě (a s radostí samozřejmě taky), ale znáš to – "co bolí, to roste" :-D. To byl jen takový vtip (moje oblíbená Honzova hláška).
     
    Kazzan: To máš jako se štíry – čím menší, tím nebezpečnější. Asi na tom něco bude. Jenže kdyby tam tu potvoru našli aspoň celou, ale jen DNA… Na druhou stranu – čert ví, co by se dělo, kdyby tam byla opravdu celá.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: